Hudbu jsem měl rád odmalička – již jako dítě (asi geny po svém otci). Již ve třinácti létech jsem postavil svůj první orchestr, kdy jsem také zjistil, že některé nástroje se musí transponovat. Později jsem se stal hráčem nejprve na akordeon, později na piano v tanečním orchestru AZNP, který řídil pan František Holub – také dirigent dechového orchestru AZNP. V roce 1952 jsem nastoupil studia na Vyšší průmyslové škole chemické v Kolíně, kde jsme postavili první big-band na bázi stylu amerického orchestru Glenna Millera. Tato láska ke swingu mi již zůstala, takže jsem odmítal návrhy mého otce i dirigenta pana Holuba, abych posílil zdejší dechový orchestr. To se jim podařilo až těsně před oslavami 1. máje v roce 1960, kdy jsem přislíbil, že vezmu paličku velkého bubnu. Noty jsem znal, takže přeorientovat se na bubnový part nebyl problém. Techniku hry mě postupně naučil otec. Absolvoval jsem jednu středeční zkoušku a již jsem šel na první koncert pro „nejlepší pracovníky AZNP“, který se konal kde jinde než v boleslavské sokolovně (větší sál ve městě nebyl). Hudba byla umístěna na balkoně nad jevištěm v čele sálu. Program jsme odehráli a druhý den dechovku čekal tradiční prvomájový pochod městem.
V těchto i v mnoha dalších létech byla centrem AZNP 3. brána (dnešní ulice Laurinova – na křižovatce s ulicí Šmilovského – pod hřbitovem). To byla hlavní brána pro škodováky, ale i pro zásobování materiálem – spojka mezi továrnou a okolním světem. Před prvomájovými průvody i seřadiště „pracujících AZNP“. Aby těch pracujících bylo co nejvíce, o to se snažil tehdejší PR – samozřejmostí byly párky zdarma, ale i stánky s banány a pomeranči, které jinak v prodeji nebyly.
Trasa prvomájového průvodu byla tehdejší ulicí Engelsovou (Laurinovou) na křižovatku u Bičíků – tehdejší třídu Rudé armády, dnes Václava Klementa. Zde se přidávali pracující z dalších závodů, žáci boleslavských škol a navazoval samostatný průvod od Kosmonos. Průvod se stočil nahoru do města a jeho cíl byl v té době na Mírovém náměstí, které kupodivu nezměnilo svůj název. Zde byly obligátní projevy, nějaká ta výzva k upevnění socialismu a vzkaz „válečným štváčům“.
Je však již nutné přejít k vlastnímu dění při mém prvním pochodu s bubnem. Buben při pochodu se do té doby vozil na speciálním vozíku, který táhl vždy nějaký chlapec (to byla pro děti určitá výsada). Byla i doba několika let (asi do roku 1958), kdy vozík tahal (tak jako u prvorepublikových vojenských hudeb) poník. I Škodovka měla svého poníka, který byl ustájen v tehdejší jízdárně pod letním cvičištěm.
Tak jako pro mne nebyl velkým problémem koncert předešlého dne, neboť noty jsem znal – stala se problémem hra z pochodových knížek. Knížka byla „přišpendlena“ k bubnu a buben na vozíku drncal a kopíroval tehdejší dlažbu z kostek. Takže číst noty, které skáčí byl první problém. Ten druhý a ještě větší byl v tom, že můj „tahoun“, který táhl buben prvně a neuměl pochodovat si šel jak chtěl a každou chvíli byl buben z dosahu paličky. To se vynásobilo na již zmíněné křižovatce u Bičíků, kdy mi buben utekl téměř o pět metrů (a já jej pronásledoval s paličkou). Když jsme se konečně probojovali až do cíle, tak jsem řekl sobě, tátovi i dirigentovi – „již nikdy s vozíkem“. Vezmu si raději buben na popruh (tak chodily stávající vojenské kapely) a vím, že mi jednak buben neuteče a také noty nebudou skákat a kopírovat nerovný povrch silnice. Tak se také stalo a další desetiletí mého bubnování ve škodovácké dechovce bylo vždy s bubnem na břiše a s bandalírem přes rameno. Také jsem se časem seznámil se všemi pochody, které se hrály a hrají. Takže dnes jsou pochodové knížky pouze vodítkem a se všemi činelisty, se kterými jsem kooperoval se pouze ujistíme, o který z pochodů jde a ostatní je již „z koule“.
Mladá Boleslav 8.prosince 2022
Miroslav Čuban