1. května roku 1972 byl slavnostně otevřen Dům kultury v Mladé Boleslavi a dechová hudba včetně dalších hudebních souborů, sdružených pod Dům kultury, dostaly novou zkušebnu a prostory pro své potřeby.
To nebylo v tomto roce vše. V létě byl Podnikový dechový orchestr AZNP vybrán Ministerstvem kultury, aby v letošním roce reprezentoval naši republiku na Světovém folkloristickém festivalu ve francouzském Dijonu, který se již několik let každoročně pořádá v rámci tamního vinobraní. V minulém roce (nebo před dvěma lety) nás zde reprezentoval dechový orchestr Vítkovák, který patřil mezi naše špičkové orchestry. Pro nás to byl „dar z nebes“ a nová vzpruha k další práci, protože od roku 1968, kdy jsme byli v Rakouském Leobenu, jsme se za hranice nedostali.
Festival v Dijonu je formulován jako folkloristický a dechové hudby jsou zde považovány jako folklor, ovšem s vlastním hodnocením, kde hlavní cenou této kategorie je „Stříbrný řetěz“. Řetěz zlatý je určen pro skutečný folklor (zpěv, tanec, lidové nástroje). Abychom splňovali kritéria festivalu a soutěže, museli jsme mít lidové kroje, nešlo soutěžit v tradičních uniformách. To bylo vyřešeno tím, že takovéto množství krojů (s přispěním Ministerstva kultury) zapůjčilo Národní divadlo – z komparsu opery Prodaná nevěsta. My jsme tomu říkali, že jsme „čeští Vaškové“ – a také to tak vypadalo.
Na přípravu jsme měli celé léto, ke kmenovému obsazení jsme pouze přizvali trumpetistu, Miroslava Malce, spolužáka Ládi Hanuše, který t.č. působil na LŠU v Mělníku (později jako ředitel). V repertoáru jsme měli skladbu (název si již nepamatuji) pro sólovou trumpetu a orchestr – a my po pravdě v té době tak kvalitního hráče na trumpetu neměli.
Jeli jsme za „železnou oponu“ a to se neobešlo bez bezpečnostních opatření. Všichni jsme dostali služební cestovní pasy, které jsme vyfasovali před odjezdem a po příjezdu byly opět uzavřeny v tresoru ředitelství Domu kultury. Také jsme dostali „politický doprovod“, který nás měl hlídat, abychom jednak náhodou nedostali chuť emigrovat a nebo nenavazovali podezřelé vztahy a známosti.
Tímto úkolem dohledu byly pověřeny politické špičky Domu kultury a AZNP: sám ředitel DK soudruh Pojikar, předseda celozávodního výboru KSČ AZNP soudruh Šulc a konečně předseda celozávodního výboru ROH AZNP soudruh Havelka. Předseda KSČ – soudruh Šulc byl v té době proslaven výrokem z jedné schůze, kde dostal otázku, jak dlouho bude trvat „dočasné“ umístění sovětských vojsk – „Dokud se je nenaučíte milovat“ !!! Zde opět pouze noticka pro dnešní čtenáře – taková byla doba buďme rádi, že je to již jen historie.
Paradoxem však bylo, že na oficiální soupisce tito „pohlaváři“ museli být vedeni jako hráči, takže každému byl na papíře přidělen nějaký nástroj a hlavně – nesměli vystupovat v místě festivalu jako vedení. To patřilo pouze „presidentu“ Poučovi (předsedovi orchestru) a také dirigentu panu Holubovi. Důvod prostý – my platili dopravu, pořadatel festivalu celý pobyt na místě, takže nebude platit politický dozor.
Měli jsme i oficiální tlumočnici – paní MUDr. Kraulmanovou, která s námi i později jezdila do frankofonních zemí (Interlaken 1993). Její manžel byl primářem chirurgického oddělení boleslavské nemocnice. Součástí výpravy byla i dvě děvčata – vlajkonošky. Jedna nesla v průvodech naši československou vlajku, druhá transparent příslušné země – Tchécoslovaquie. Pro tento účel byla vybrána děvčata – recepční nového Domu kultury (hezká děvčata se znalostí ruštiny a němčiny, jak s v té době požadovalo u nás, nikoliv však francouzštiny, nebo angličtiny, což by bylo vhodné ve Francii). Dlužno však říci, že Francouzi jsou dosti hákliví na svoji mateřštinu – němčinu ani angličtinu, ne, že nesnášejí, ale nepotřebují.
Na tuto cestu byly objednány i oficiální autobusy u ČSAD. Jeden autobus řady RTO a jeden – nějaký nový prototyp s větším počtem míst, údajně z důvodů, že prý ČSAD má v zahraničí sjednaný servis, pokud by se něco přihodilo. To se však ukázalo hned necelých 100 km za hranicemi jako blud. Autobusu RTO se poškodil jeden z válců, takže celou cestu (stovky kilometrů) jel pouze na pět válců a my (samozřejmě oba autobusy) se plazily po německých dálnicích neuvěřitelnou rychlostí 50 km/hod. – úžasné. Druhý novější autobus – velkokapacitní – měl však počet míst vyřešen tím, že sedačky byly zahuštěné a my zde seděli hodiny, namačkáni jako sardinky. V té době ještě nebyly zájezdové autobusy jako dnes, kdy jsou ve spodní části velké úložní prostory. Zde bylo místo na několik kufrů, vše ostatní jsme museli uskladnit uvnitř autobusu. Při zvýšeném počtu cestujících a plném obsazení autobusu byly i prostory nad sedadly přeplněné.
No nic – hranice přes Rozvadov (kde jsme museli samozřejmě celníkům zahrát) jsou za námi a my jedeme padesátikilometrovou rychlostí směrem na Štrasburk a Francii.
Na hranici mezi Štrasburkem a Francií nás čekalo další překvapení. Na hranici jsme jako spořádaní cestovatelé zastavili a k údivu pohraničníků vyžadovali štempl do našich pasů. Po delším dohadování nám dali razítko do autobusu – ať si to orazítkujeme sami a nezdržujeme na frekventované hranici, kde přejíždělo jedno auto za druhým bez zastavení.
K večeru jsme konečně dorazili do našeho cíle a po přihlášení v organizačním štábu festivalu jsme se přesunuli do našeho budoucího domova. Byli jsme ubytováni nádherně na studentské koleji zdejší vysoké školy a dokonce v jednolůžkových pokojích, prakticky zařízených, které nám plně vyhovovaly. Nevyhovovalo to pouze mému otci, který na všech dosavadních zájezdech vyžadoval, abychom byli ubytováni spolu – a já mu dělal pucfleka.
Do Dijonu se v tyto dny sjely soubory opravdu z celého světa: Poláci, Maďaři, Španělé, Portugalci, Italové, Němci, Turci, Srbové a Chorvaté, Albánci, Mongolové i Japonci. Samozřejmě, že nechyběli domácí – Francouzi a my Čechoslováci. Pestrost přítomných je krásně zdokumentována na celé řadě fotografií, které jsme zde pořídili.
Na snídaně jsme chodili (jezdili) pravidelně do rozsáhlé jídelny jedné ze škol. Nikdy na stole nechyběla řada sýrů, které patří k součásti zdejšího jídelníčku. Při snídani byl však denně hluk – „bordel“, který zde dělali Turci, kterým nikdy nechyběly jejich bubny. Obědy a večeře byly podávány různě, podle místa, kde jsme právě vystupovali – byla to i okolní města a městečka ve vinohradské oblasti Dijonu.
V jednom z menších městeček na náměstí, které bylo plné promenujících se lidí, byly veřejné pánské záchodky – ala Zvonokosy !!! Při chodníku ohraničené místo ze tří stran ani ne do výše prsou. Na čelní straně byl pisoár, otevřenou stranou se vešlo a člověk se vyčůral. Při tom klidně konverzoval s procházejícími. Z toho jsme byli opravdu na větvi a spousta „českých Vašků“ si tento zážitek nenechala ujít. Dámy měly smůlu, ty to musely vydržet.
Oni Francouzi (a Francouzsky) si nedělají těžkou hlavu z nějaké stydlivosti. Běžná WC jsou situována tak, že prostor s pánskými pisoáry je průchozí i pro dámy, které jdou na dámské WC.
Každou z výprav v průběhu festivalu přijal na radnici zdejší starosta, který byl oficiálně i předsedou festivalového výboru. Tak se dostalo i na náš soubor. Našimi oficiálními představiteli byli „president“ (předseda našeho výboru) pan Karel Pouč a dirigent pan František Holub. Náš slavný „politický doprovod“ se krčil v koutě a skřípal zuby. Po oficiálním přijetí i malém pohoštění k nám zdejší pan starosta pronesl asi tuto řeč: „Každý národ má své představitele, na které se nezapomíná. Já osobně si nejvíce vážil vašeho prvního presidenta – pana Masaryka. Pojďme si ho připomenout jeho oblíbenou písní Teče voda, teče“. Velmi rádi a od srdce jsme mu vyhověli. Z dechovky se stal ten nejkrásnější pěvecký sbor a my zpívali. Když jsem se rozhlédl (sám maje zavlhlé oči) jsem viděl, jak starším kolegům se koulejí slzy po tvářích. Naši „soudruzi“ zarytě mlčeli.
Pochodů bylo během fetivalu několik. V jeden den byl však ten hlavní, kdy všechny soubory defilovaly kolem náměstí. V čele každého souboru vlajkonoš a nosič s názvem té, které země. Jak jsem již psal – pro tuto funkci jsme měli s sebou krásná děvčata z recepce Domu kultury, která zde pochopitelně také vystupovala v našich národních krojích. A za nimi hudba a naše pochody – hlavně ty Kmochovy. Kolem na chodnících stály davy lidí, kteří aplaudovali. Když přišla československá vlajka a nápis Tchécoslovaquie – ozval se aplaus „Vive Tchécoslovaquie – liberté – liberté“. Naši pohlaváři si pochvalovali – „viděli jste, jak nás mají rádi“. A my jsme si mysleli „Vy volové – oni nám provolávali svobodu“ (tři roky po okupaci). Tak to na světě někdy chodí, když někde chybí rozum.
V hlavní den festivalu, to byla neděle, byla ve zdejším největším kostele i velká mše – jako poděkování za letošní úrodu. Zde byly přítomny i všechny soubory ve svých krojích a většina souborů přispěla i sborovým zpěvem nebo hudbou jako my. Pro tuto příležitost byla vybrána skladba Franze Schuberta „Večer na moři“, kterou zahrál Pepík Balda na tenor. Nejvíce se nám však (po celou dobu festivalu) líbily Polky a jejich ženský sbor – to byla pohádka. Však také Polky se nevracely hned po festivalu domů, ale jejich cesta pokračovala do Španělska a Portugalska (záviděli jsme jim).
Ještě jeden nezapomenutelný zážitek z této mše v kostele mám – a to farářovo celebrování. Neznal jsem francouzsky ani slovo, ale jeho řeč, slova jsem vnímal se zavřenýma očima, jako tu nejkrásnější hudbu. Na melodičnost francouzštiny opravdu ostatní řeči nemají. Pochopitelně, jinak to vnímal náš „dozorce“ – předseda KSČ – soudruh Šulc. Moc se mu do kostela nechtělo, ale přece nás nemohl nechat bez dozoru. Tu krásnou farářovu řeč každou chvíli přerušoval otázkou k naší tlumočnici – paní doktorce Kraulmanové: „Paní doktorko, co říká ? Neštve ???“ Ó jak mohou být někteří lidé malí a ubozí!
Bylo i slavnostní vyhodnocení a rozdělení cen. Náš dechový orchestr zde získal „Stříbrný řetěz“ – hlavní cenu pro hudební (dechové) orchestry. Pohár i diplom máme uschován na památku v naší zkušebně.
Sem do Dijonu se sjela i část naší nové posrpnové emigrace z Mladé Boleslavi a okolí, která přijela za námi, aby si s námi popovídali a dověděli se zprávy z domova. Tajně, aby to neviděli naši hlídači, jsme se s nimi scházeli.
Tak uběhly vyhrazené dny a my se opět připravili na cestu zpět. Ani nevím, jestli v době našeho pobytu se podařilo opravit porouchané RTOčko, domů jsme však v pořádku dojeli.
Závěr nám všem udělal velkou radost – celníci v Rozvadově vybrali z celého zájezdu náhodně tři členy – shodou okolností náš kompletní politický dozor a nádherně jim na stolech rozhrabali jejich kufry. To bylo radosti !!!
Mladá Boleslav 12. prosince 2022
Miroslav Čuban
P.S. Jako v každém ze svých článků ještě osobní otázka a úvaha: Podle společné fotografie, kterou jsme si pořídili před studentskou kolejí, kde jsme byli ubytováni, je nás celkem 41 (vlastních muzikantů) – a to se mi zdá málo na to, jak jsme byli napěchováni v autobuse. Asi to však bude pravda.
