Pokud si dnes někdo z nás jeden den usmyslí, že druhý den pojede do Itálie, nic mu v tom nebrání. Stačí mít platný cestovní pas, tvrdou měnu – pardon, konvertibilní – a slunná Itálie je jeho. Avšak pozor. Pokud tento nápad dostane Velký dechový orchestr Škoda, tak jednoduché to zase již není.
Jako první předpoklad – musí být tak dobrý, aby naší české muzice v cizině neudělal ostudu. Podmínka, vzhledem k umělecké úrovni škodováckého orchestru, splněna. Dalším „soustíčkem“ je sehnat a vybrat z dnes již celkem značné nabídky možných uměleckých zájezdů ten, který vyhovuje. I to se nakonec podařilo a volba padla na již zmíněnou Itálii. Třetím úskalím je zabezpečit dopravu dvěma autobusy v cenové relaci, která by byla únosná. Nakonec se jako nejvhodnější jevila doprava autobusy Domu kultury. Takže teď již nic nebrání cestě.
A tak 5. září 1991před šestou hodinou ranní, vyrážejí dva autobusy, za jejichž volanty se střídají čtyři řidiči na dosud nejdelší zájezd Velkého dechového orchestru Škoda do jihoitalského města Cava dei Tirreny. Toto dnes padesátitisícové město je v podstatě součástí velkého přístavního města Salerno, to vše v Kampánii, jejímž hlavním městem je Neapol, ležící však osmdesát kilometrů severněji. Když si v duchu vybavíte tuto zemi, která na mapě vypadá jako punčocha, Salerno je na její pravé straně, nad „patou“ a nelze se tedy divit, že po projetí Lincem, Salcburkem, Villachem, Benátkami, Florencií, Římem a Neapolí se na tachometrech autobusů objevila „informace“ v podobě 1800 ujetých kilometrů. Klobouk dolů před našimi šoféry, kteří ji zvládli jako praví profíci. A to jsme mnohdy jeli po uzounkých cestách, vinoucích se po mořském pobřeží ve výšce jednoho sta a více metrů nad mořem. Pohled to je skutečně úchvatný, i když při něm někdy „lechtá okolo žaludku“.
Ale cestování je za námi, před námi naopak muzicírování, neboť kvůli němu jsme přijeli. Naše dechovka tady hostovala na pozvání městského zastupitelstva ve velkolepém cyklu oslav svátku svaté Panny Marie, jejíž kult je v této části Itálie ve velké vážnosti a ve městě Cava je provázen i kulturním festivalem, na který jsou zvány hudební a folklórní soubory různých zaměření a žánrů doslova z celého světa. Před námi zde účinkovali folklórní soubory z Thajska a Rumunska, plakátován byl již i cyklus symfonické hudby z Maďarska; nás bezprostředně střídala dechová hudba ze Spojených států amerických.
Mimořádným zážitkem pro nás byla účast na koncertu symfonického orchestru z Bari s vystoupením řady sólistů zvučných jmen, jehož opravdovým vyvrcholením bylo vystoupení světoznámého zpěváka Luciana Pavarotiiho, se kterým se někteří z nás dokonce setkali i osobně.
Škodovácký orchestr absolvoval v šesti dnech celkem třináct vystoupení – sedm samostatných koncertů a šest velkolepých průvodů – to vše při teplotách, kdy rtuť teploměru balancovala na třicítce, neboť je pravidlem, že začátkem září se v této části Evropy ještě zdaleka letní teploty neloučí. Při té spoustě hraní by se s knížkou pochodů a několika písničkami nevystačilo. Jak jsme nyní byli vděčni uměleckému vedoucímu našeho orchestru Eduardovi Kudeláskovi za to, že nás od jara na pravidelných středečních zkouškách „mořil“ s novým repertoárem, čítajícím v současné době desítky skladeb světových i domácích autorů z oblasti vážné hudby, středního populáru, tak pochopitelně i zlatého fondu české dechové hudby – populární české polky v čele s Vejvodovou „Škoda lásky“ a pochody Františka Kmocha. V podstatě na vše se dostalo a za svá vystoupení jsme všude sklízeli notný potlesk i slova plná uznání. Inu, pravá česká dechovka je přece jen „něco“.
Nejen chlebem však živ je člověk. I v tom kolotoči se našel čas (bylo s ním počítáno) na zážitky sice také kulturní, nikoliv však hudební. A tak jsme se seznámili i s vlnami Tirhenského moře, navštívili překrásné, romantické pobřeží salernského a neapolského zálivu, obdivovali jsme se Pompejím, viděli Neapol a nezemřeli, ale odnášeli si skutečné zážitky. Na zpáteční cestě (i krásné věci musí jednou skončit) jsme si ještě stačili prohlédnout Řím – to město měst, Florencii, Benátky i Villach.
Co říci na závěr? Na první pohled to vypadá jako cesta rajskou zahradou, jako hezký výlet. Ano, i z tohoto „žánru“ se nám dostalo přiměřenou měrou. Ale především to byla pravá muzikantská dřina, na kterou jsme si „ my muzikantský bláznové“ ještě každý z vlastní kapsy zaplatili 1500 Kč, neboť ani naše pokladna není bezedná. Ale to nic. S trochou své stavovské cti se nemusíme bát říci, že jsme tam pod zasněženým vrcholem Vesuvu, dobře reprezentovali svého sponzora – mladoboleslavskou škodovku – město Mladou Boleslav i českou hudbu.
A co dál? Jaképak co dál. To pro správného českého muzikanta přece není žádná otázka. Jen týden jsme si odpočinuli a již opět usedáme každou středu ve zkušebně, abychom nacvičovali nové skladby, pilovali ty, které podle mínění našich dirigentů nejsou akorát. Prostě, aby ta naše muzika, když někde zahrajeme, v okamžiku chytla za srdce.
Miroslav Čuban – pro Ventil – září 1991
Tak jako vždy doplňuji své připomínky a komentáře po více než třiceti létech:
Ani jsem již nevěděl, že jsem tento článek v roce 1991 (byli jsme krásně mladí a já bez hůlky) napsal. Našel mi jej opět ve škodováckém Ventilu můj syn. Jsem rád, že opět mohu doplnit a přiblížit jednu mezeru v historii našeho orchestru.
Byl to krásný zájezd, první po „sametové revoluci“. Když tam v závěru je poznámka, že jsme si na tento zájezd každý zaplatili 1500 Kč z vlastní kapsy – to byly v roce 1991 jiné peníze než dnes. Téměř polovina naší tehdejší měsíční výplaty – a každý je rád složil.
Jih Itálie – Salerno – město, kde se vylodili spojenci v roce 1943 po dobytí Sicílie, což byl důvod, že Německo poslalo do Itálie také svoji armádu. Spojenci postupovali na sever, často i s velkými ztrátami.
Píši v článku, že jsme se osobně setkali s Lucianem Pavarottim. Když jsem to napsal v roce 1991, tak to jistě byla pravda. I když dnes si toto setkání již nevybavuji – jsem na něj hrdý – asi málokdo dnes z nás to zažil.
Naši šoféři byli opravdu machři – proplétat se úzkými uličkami, když jsme se jezdili koupat do moře – to byl horor.
Náš šéfdirigent Kudelásek s námi u moře dováděl jako kluk (byla to krásná proměna přísného dirigenta). V roce 1994 jsme se také koupali v moři – tentokráte na plážích v Normandii. Vystupovali jsme zde v rámci oslav padesátého výročí vylodění spojenců. Na rozdíl od Thirenského moře je zde však podstatně větší odliv a příliv, takže se jednou stalo, že jsme se svlékli (opět i s panem Kudeláskem) a když jsme se v moři vydováděli, tak naše svršky se krásně koupaly v přílivu.
Zpět k našim šoférům – nezdařily se nám pouze tři věci – hoši nenalezli správnou silnici pod vrchol Vesuvu, takže Vesuv pouze od paty a nebo zpovzdálí – je však stejně krásný. Pozor – před třiceti léty ještě nebyl Vesuv tak komerčně propracovaný jako dnes, kdy si musíte s předstihem zajistit vstupenku na určitý den a hodinu. Druhým, nezdarem skončila naše cesta při západním pobřeží ze Salerna do krásného přímořského městečka Sorenta (všichni jej známe – hrajeme skladbu skladatele Curtise „Vzpomínka na Sorento“). Úzká silnička vysoko nad mořem, ale tak pro osobní auto, ne pro autobusy. Několikráte se podařilo vyhnout s protijedoucím vozidlem, ale ani ne ve třetině cesty se dvě vozidla střetla (bouračka – na štěstí ne naše), čímž se další cesta zcela uzavřela. Již ani nevím, jak se podařilo šoférům vycouvat a někde se obrátit, abychom se mohli vrátit domů. Konečně třetím, trochu nesplněným snem bylo při zpáteční cestě v Římě navštívit Svatopetrský chrám ve Vatikánu. Dojeli jsme sem večer již po uzavírací hodině. Takže schůzka s papežem se nekonala – a tolik jsme mu chtěli zahrát. Vatikánská „garda“ byla v tomto ohledu neúprosná.
Překrásným a nezapomenutelným zážitkem pro mě (jistě i pro kolegy) byla při zpáteční cestě návštěva Florencie. Sem jsme dorazili asi dvě hodiny po půlnoci, ale hlavní náměstí i se sochou Davida od Michelangela bylo ještě plné turistů. Byla krásná noc, na vše nám svítilo nejen osvětlené náměstí, ale nad tím vším měsíc, který šel právě do úplňku – téměř dokonalý kýč, ale překrásný. Velmi krásný a propracovaný výklad o Florencii pro nás připravil klarinetista Mgr. Vlastimil Brynych, který byl v civilu ředitelem základní školy v Luštěnicích.
Ani zde jsme nemohli být do nekonečna, před sebou jsme měli ještě další cestu. Čekaly nás ještě Benátky (také ne tak zprofanované jako dnes) a také Villach.
Bylo to krásné – vzpomínky nám zůstanou. Musím ještě v orchestru zjistit, kdo byl také aktérem tohoto zájezdu.
V prvé polovině devadesátých let přišly i zájezdy další. Jednak švýcarský Interlaken, o kterém jsem napsal samostatný článek a již výše zmíněný zájezd do Normandie k výročí padesáti let od vylodění spojenců v roce 1944.
Tím také asi skončila i éra šéfdirigenta Kudeláska, kterého po jeho smrti v roce 1995 nahradil Mgr. Stanislav Horák. A se „Standou“ se již píši další kapitoly historie dnes Podnikového dechového orchestru ŠKODA-AUTO.
Mladá Boleslav 25. srpna 2023
