Bezprostředně před nástupem dovolené se vydala dechová hudba našeho závodního klubu opětovně za hranice naši vlasti šířit slávu české muziky a reprezentovat v současné rušné době naši vlast a jméno automobilky Škoda.
Za zvuků svižného Kmochova pochodu „Můj koníček” vpochodovala dechovka přes pásmo země nikoho z celnice v Hatích na rakouskou stranu.
Tomuto pochodu přes hranice však předcházelo mnoho a mnoho práce, která zabrala desítky hodin těm několika jednotlivcům, kteří zájezd organizačně připravovali a kterým je potřeba i z tohoto místa ještě znovu poděkovat. Zvýšenou aktivitu museli projevit i všichni hudebnici velkého kolektivu dechovky, neboť všude tam, kam hudba přijede, jsou posluchači zvědavi hlavně na to, co hudba dovede.
Hudba uspořádala výměnný zájezd do rakouského města Leoben, které se nachází na úpatí Eisenerzských Alp. Zde působí jako kapelník nejlepší místní hudby pan František Horčička, původem z Moravy, jak i jméno napovídá. Nu a zde jsme tedy byli na oblastním festivalu dechových hudeb.
Z přechodu v Hatích jsme jeli směrem na Vídeň, dále pak vyšplhali 2000 metrů vysoko na Semmering, kde jsme byli očekáváni našimi hostiteli. Potom znovu zavrčely autobusy a po celodenní jízdě jsme se dočkali cíle – malebného, čistého města na řece Mur, pod horskými velikány.
Ještě týž večer jsme absolvovali jeden pochod přes město společně s hudbou našich hostitelů.
První samostatné vystoupeni jsme měli druhý den, v sobotu večer na pódiu v přírodě, kde se měl v neděli odbývat i vlastni festival. Program byl sestavený tak, aby ukázal celou šíři umění škodovácké dechovky. Smetana, Dvořák, Fadrhonc, Pádivý, Ježek, Poncar a jiní.
O samochvále se české přísloví nevyjadřuje příliš vábně. Zde je však nutné přiznat, že jsme zahráli dobře. Naši hudebnici jsou sami k sobě velmi kritičtí a když řekli „dnes to sedlo”, tak měli pravdu. Nu a naši posluchači nešetřili potleskem a chválou. Přídavků bylo mnoho a tak se koncert trochu natáhl. Zde nás vždy nejvíce mrzí, že česká hudba si musí pro své uznání jezdit za hranice své vlasti.
Svými hostiteli jsme byli požádáni, zda bychom přijali čestnou funkci a zahráli slavnou Haydnovu „Mši”. V sobotu jsme tedy zkoušeli a v neděli za řízení pana Horčičky hráli prvně v naši činnosti toto vrcholné dílo na polní mši. Pan Horčička je výborný dirigent a spojením těchto skutečností se stala “Mše” něčím velkým. To nebyla dechovka, to byly ty nejjemnější varhany v chrámu, kde oltář vytvořilo panorama Alp a svérázné kroje místních hudebníků vnášely slavnostní ráz do celého amfiteátru. Vhodným doplňkem byly i kroje děvčat a žen. Je to zde běžné, samozřejmé a hlavně hezké. Neznal jsem dřivé Haydnovu „Mši”. O církevní hudbu jsem se příliš nezajímal; každý z nás věří či nevěří svým způsobem. Na Haydna pod Alpami však nezapomenu. To jsou ty okamžiky, ze kterých se rodí nejkrásnější vzpomínky a které potom činí člověka duševně bohatým. Však se také až do našeho odjezdu po celém kraji mluvilo hlavně o tom, že takový zážitek zde nezazněl již dlouho. Odpoledne potom následoval vlastní festival. 16 hudeb se vystřídalo na pódiu a s větším či menším úspěchem předvedli své uměni. Zde jsme si opět připomněli, co stále v cizině znamená výraz „český muzikant”. Toto je v podvědomí téměř všech cizích hudebníků jako symbol muzikantské dokonalosti. Hovořil jsem s mnoha hudebníky, přesně jsem si zapamatoval tuto rozmluvu. Říkal mi vedoucí jedné z té skupiny dobrých hudeb: „Byli jsme hrát již ve Švédsku, Dánsku, Německu, Belgii, Francii, Itálii. Nehrajeme snad špatně, ale všude nám říkali „hrajete dobře, ale oni zde hráli již Češi“. Nyní tedy máme již jen jedno přáni. Podívat se do Československa a slyšet vaše hudby“. Samozřejmě, že jsem jej pozval velmi srdečné, ale byl jsem uveden trochu do rozpaků. Českou dechovku může člověk slyšet spíše v cizině. Doma bych mu mohl ukázat tak leda kytary a na ty zase on není zvědavý – ty si může zajet poslechnout přímo do Liverpoolu.
Na závěr festivalu vystoupil náš soubor a veliký úspěch z předešlého dne se opakoval.
Opět se údolím nesly jemné tóny Dvořákova „Slovanského tance”, široké maestoso Smetanovy „Slavnostní předehry”, nu a potom samozřejmě i typický zvuk českých polek a pochodů. Tak jako v sobotu po několika přídavcích ještě žádané “Muziky, muziky” a tím náš úkol skončil.
Druhý den jsme se hudbou s našimi hostiteli a přáteli rozloučili, naši šoféři – nezmaří – Štafl a Frcek nastartovali své autobusy a vydali jsme se na dlouhou cestu přes Alpy směrem na Salzburg, Linec, Budějovice. Po značně zjednodušených hraničních formalitách jsme se stavili v první hospodě uhasit žízeň a hlad; byla tak trochu ušmudlaná – to jsme se již cítili opět doma. Nechtěl bych naše stálé nedostatky zveličovat. Faktem je, že máme co dohánět.
Věřím však, že jsme nyní nastoupili správnou cestu, na jejímž konci je zřízení, ve kterém se nejen celá společnost, ale i každý člověk bude cítit šťastný a spokojený. Poznali jsme, že za hranicemi máme mnoho přátel, kteří to s námi mysli opravdu dobře a kteří nám na naši cestě drží palce.
Miroslav Čuban – pro VENTIL – červenec 1968