Když jsem nastoupil k velkému bubnu těsně před prvním májem roku 1960, tak kromě činelů, které hrál můj otec František Čuban, hrál na malý bubínek ještě pan Tolde. No a to bylo vše. Během nedlouhé doby pana Toldeho jej vystřídal u malého bubínku Jirka Vonička (jinak houslista boleslavské filharmonie). Ten byl tak jednostranný (nechci říci líný), že odmítal třeba i zavěšený činel. V této sestavě jsme hráli asi nejdelší dobu trvání orchestru. Postupně jsme zažili šéfdirigenty pány Jana Fadrhonse, Hynka Sluku, Jidřicha Brejška i Eduarda Kudeláska. Z dirigentů to potom byli František Holub a Ladislav Hanuš. V této trojici jsme odehráli všechny skladby klasické, lidové i skladby složité – náročné. Na příklad při nejdelším zájezdu do Sovětského svazu v roce 1965 jsme takto hráli baletní – jazzovou hudbu Jaroslava Ježka – Proměny. Při velkých koncertech a např. na soutěžích v Ostravě byly zařazeny ještě tympány, na které hrál pan Jaroslav Hrouda. Proto je tak úsporně (velký, buben, činely, malý bubínek) napsána i Kudeláskova skladba „Směs francouzských melodií“, kterou jsme oprášili a zařadili do letošních adventních koncertů. V osmdesátých létech můj otec občas marodil a zde zaskakoval činelista ÚHČSLA pan Kužela, velmi milý a společenský člověk, na rozdíl od jeho vojenského kolegy pana Nováčka (velký buben), který byl vysloveně domýšlivý a námi amatéry pohrdal. V této době absencí mého otce se naučil hře na činely můj dlouholetý kolega – kytarista orchestru STUDIO – Antonín Pán. Pokud byl otec zdráv, hráli jsme potom se dvěma páry činelů – stejně tak v pochodech. To bývá zvykem i u vojenských kapel. Někdy hrály i dva malé bubínky (viz foto z jedné soutěže v Ostravě).
Krátce se u bicích vystřídali i další muzikanti – Zdeněk Radikovský, Václav Paulus, Luděk Olah, vše u malého bubínku, u činelů potom Lukáš Novák (poslední zájezd do Belgie v létě roku 1989). Delší dobu v prvních létech posledního desetiletí dvacátého století, to již po úmrtí mého otce (+ 1990) hrál s námi činely Miroslav Hejcman (bývalý činelista vojenské posádkové hudby v Praze, bydlící v Mladé Boleslavi). Následně jej na delší dobu (to ještě za éry dirigenta Kudeláska) vystřídal po ukončení aktivní služby v ÚHAČR Josef Vodička. Hráč sice bezchybný, ale trochu svéhlavička, který neměl na rozdíl od jiných bubeníků rád gagy a i tam, kde mu trvale dirigent ukazoval, že má hrát na čtyři, tvrdošíjně hrál na dvě. V této době skončil i Jirka Vonička a krátce jej nahradil Václav Paulus, tentokráte již nejen na malý bubínek, ale na celou bicí soupravu, což byl velký milník pro orchestr.
Někdy po roce 1993 přivedl pan Dunka z Jablonce do orchestru své dva syny: Jirku (v té době mu bylo 14-15 let) a staršího Jana. Jan hrál na hornu, Jirka na bicí soupravu. Zatímco, hornista Jan zanedlouho z orchestru odešel, tak Jirka se stal dlouhodobým členem a ještě i dnes neopomene nás příležitostně navštívit. Zůstává i mým osobním kamarádem – mám již takový zvyk, že bez ohledu na věkový rozdíl jsem vždy nabídl těmto „mlaďochům“ hned v úvodu tykání – jsme přece kolegové z jedné sekce!
V březnu roku 1995 zemřel pan šéfdirigent Kudelásek a zanedlouho ho nahradil Mgr. Stanislav Horák, který v hodnosti plukovníka byl náčelníkem Hudby Hradní stráže a policie ČR. Někdy po roce 2000 zemřel i činelista Josef Vodička. Na kratší dobu přišel k velkému bubnu Ota Hirnšál, který původně hrál v sekci trumpet, ale po menší příhodě mozkové již trumpetu nezvládl. Mně se splnil můj sen – konečně jsem mohl přejít na činely – krásné koncertní Zilvijany. Ota dlouho u bubnu nepobyl. Na štěstí jsme se domluvili s hráčem velkého bubnu dobrovické kapely Mirkem Ernestem, který byl sice ještě o deset let starší než já, ale hudebníkem tělem i duší. Pro mne nastalo jedno desetiletí naprosté spokojenosti a pohody. Já to Mirkovi Ernestovi oplácel tím, že jsem vypomáhal v dobrovické dechovce – Dobrovance. Na tympány v této době zaskakovali při koncertech přizvaní externí tympánisté převážně z ÚHAČR, nebo Hradní stráže.
Někdy v polovině devadesátých let, kdy orchestr získal mimořádné dotace jsme jednak dostali nové (zelené) uniformy a pro sekci bicích nakoupili i nové nástroje. Byly to jednak zmíněné koncertní činely Zildjian, dále potom nové tympány a koncertní (filharmonický) velký buben, oboje od holandské firmy ADAMS. Velký buben přišel však na řadu až později (s příchodem dirigenta Marka Müllera).
Další velké střídání hráčů PDO nastalo v roce 2010, kdy odešel do důchodu šéfdirigent Mgr. Horák a přišel nový – inspektor vojenských hudeb Kamil Mezihorák. Popravdě nastala částečná krize v jednotlivých nástrojových sekcích, která se však ustálila během další doby.
Panu Mezihorákovi přišla k dirigentskému pultíku cca v polovině druhého desetiletí posila z místní ZUŠ – učitel hudby Marek Müller.
V té době nejen do sekce bicích přišla posila z Jablonce n.Nis. a Liberce. U bicích to byl jednak hráč na bicí soupravu Zdeněk Rais a na činely Jirka Žanta. Rád jsem mu předal činely, které mne již začínaly trochu zmáhat. Z nových – mladých posil přišel i David Janoušek, žák druhého stupně zdejší ZŠ s rozšířenou výukou hudby. I toho, jako kdysi Jirku Dunku přivedli i rodiče, kteří občas kontrolovali jeho pokroky. David byl však velmi dobrý a přičinlivý muzikant, začal se učit na tympány, kde měl velkou podporu dirigenta Marka Müllera, takže zanedlouho jsem opět u „Velkého Vaška“ osiřel a tympány se staly nedílnou součástí všech dalších skladeb. Dnes si bez nich neumíme hraní představit a dokonce do skladeb, ve kterých původně nebyly, jsou připisovány.
S Jirkou Žantou jsme odehráli koncerty až do jara 2024, kdy nám na zkoušce zkolaboval a musel hraní nechat. V současné době se zdraví usadilo, bydlí ve Varnsdorfu, kde bydlí i jeho syn a chodí na pravidelné lékařské kontroly.
Opět dilema – kdo bude hrát nadále činely? To se vyřešilo na poslední zkoušce před prázdninami v roce 2024. Přihlásil se Vladimír Pašek, který dosud hrál tenor-saxofon (dříve baryton). Nabídl se, že by mohl zkusit činely. Ty si vzal na prázdniny domů, doma si našel profesionálního učitele a po prázdninách už plně „zařezával“. Navíc se z něj stal výborný organizátor sekce, postaral se o uložení všech našich „krámů“ v kufříčku i taškách, které přinesl. Jako první si ale přinesl svůj stojan na činely, který vídáváme u symfonických orchestrů. To umožnilo podstatně lepší organizaci perkusních nástrojů v této sekci. Dnes si již nedovedu sekci bez Vládi ani představit.
Při nácviku adventního programu roku 2024 přišel další hráč na bicí soupravu – profesionál – učitel ZUŠ z Turnova Jan Bárta (Honza), který se střídá se Zdeňkem Raisem. Dnešní repertoár, který pod taktovkou Kamila, Marka a nově i nejmladšího dirigenta Lukáše Koudelky je velmi náročný na bicí nástroje a různé perkuse již vyžaduje vyšší počet hráčů této sekce.
A je zde poslední posila sekce bicích – po prázdninách letošního roku přišel mezi nás toho času nejmladší člen (17 let) Miroslav Petkov, který byl doporučen Martinem Pinkasem z boleslavské ZUŠ. Hraje i soupravu, ale prvořadě musí nahradit moji maličkost u velkého bubnu, která se rozhodla, že již s aktivní hudbou musí ze zdravotních důvodů končit. Zůstává zde nová sekce ve jmenném složení: Honza + Zdeněk + Mirek + Vláďa + David = spolehlivá pětka.
S pocitem dobře vykonané práce – rovných 65 let s bubnem a paličkou odcházím do důchodu PDO. Odevzdal jsem nejnovější uniformu a další ústroj. Letošní adventní koncert budu prvně sledovat jako divák. Jistě mi bude teskno u srdce, ale tak jako v práci jsem našel tu správnou chvíli k odchodu, tak tomu musí být i zde. Také jsem se rozhodl, že k 31.12.2025 zanechám práci v archivu, kterou jsem vvkonával (snad dobře) s Martinem Pinkasem a v poslední době i s Liborem Kavkou po dobu 3 – 4 let.
Chci nadále zůstat emeritním hráčem na bicí nástroje PDO ŠKODA-AUTO a nadále docházet mezi kolegy a těšit se hudbou, která mi byla osudem po celý život – jak jsem si ji již v mládí nazval: „Hudba – milenka, která nezradí“.
Miroslav Čuban
24. listopadu 2025