Delší dobu jsem uvažoval (dokud jsem úvahy ještě schopen) jako poslední pamětník o sepsání poznatků z naší nejdelší a největší zahraniční cesty, kdy jsme také hráli asi pro největší počet posluchačů. Podnět umocnil i fakt současného dění, kdy krásná města Ukrajiny, která byla velkou částí naší cesty se mění v rozvaliny v důsledku nesmyslné války, která v této oblasti během posledních týdnů probíhá.
Lidská paměť může být dobrá, nebo horší, ale vzpomenout si v detailech den po dni, co se dělo před 57. lety, to je téměř nemožné. Zprvu jsem si vzpomněl a zapojil do vzpomínek fotografie z tohoto zájezdu a následně i dopisy, které jsem v té době posílal domů. Nejpřesnější dokument jsem však opět nalezl v dobových číslech škodováckého závodního časopisu Ventil, který je archivován v elektronické podobě na stránkách vnitrozávodního intranetu. Zde v deseti pokračováních je uložen článek kolegy hudebníka, člena dechové hudby a nejen člena, ale dlouhodobého předsedy výboru této hudby – Karla Pouče, který pro orchestr vykonal mnoho a mnoho práce a dnes se již na nás dívá tam někde se shora. Přepsal jsem přesně jeho vyprávění, ke kterému si dovolím následně pár poznámek a vlastních postřehů.
Chtěl bych budoucí čtenáře požádat, aby vzali v úvahu, že článek kolegy Pouče je napsán v době, kdy jsme sice nebyli „se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“ nadšeni a spíše jsme věřili, že „se Sovětským časem na věčné časy a někdy jinak“, ale brali jsme dobu jako takovou. Bylo to uvolnění po Stalinově kultu osobnosti – „zlatá šedesátá“, plná nadějí (nová vlna filmové tvorby Jiří Menzel, Miloš Forman, Věra Chytilová, Semafor) a „bratrská pomoc“ roku 1968 byla ještě v nedohlednu, natož současná válka na Ukrajině. Nic jsem v článku pana Pouče neupravoval, takže se nám dnes mohou jevit jako anachronismy oslovení „soudruh“. Pouze bych dnes (po několikerém přečtení jeho článku) vytknul jeho přílišné detaily třeba z pobytu v Moskvě, když se potom již z časových důvodů nedostalo na podstatné zážitky v dalších městech, zejména v Leningradu.
Mladá Boleslav 15. června 2022 – Miroslav Čuban
Byla to lákavá představa, když bylo 13. dubna t.r. definitivně dohodnuto s Ústřední radou odborů 3 týdenní turné po Sovětském svazu. Tuto představu poněkud kalil krátký termín, ve kterém bude nutno vyřídit potřebné formality, organizačně celý zájezd zajistit, připravit vhodný program, stanovit zkoušky a projednat řadu podrobností, aby bylo možno zodpovědně splnit úkol, kterým jsme byli pověřeni. Již 4. května musí být soubor v Moskvě, kde pro nás začíná dosud největší zahraniční zájezd. Úkol je nad jiné zavazující. Budeme účastni velkých oslav 20. výročí osvobození od fašismu a 20. výročí osvobození Československa, které budou probíhat v SSSR. Na veškeré přípravy máme zhruba 3 týdny. Mimo to se značná část členů musí věnovat přípravě koncertu s Orchestrálním sdružením (filharmonií) našeho závodního klubu, které spoluúčinkuje na večeru dne 2. května, pořádaném u příležitosti 100. výročí založení pěveckého spolku „Dobrovan“ v Dobrovici. Tento koncert byl již připravován několik měsíců za účasti pěveckých souborů z okolí a členů Národního divadla v Praze Sylvie Kodetové a Eduarda Hakena. Nyní se rozhodovalo, zda odjedeme do SSSR vlakem 2. května, čímž bychom se ocitli v nemilé situaci ohrožení několika měsíční naši práce i soudruhů v Dobrovici, nebo odletíme letadlem až 3. května. Vedení hudby i závodního klubu prožívalo dny horečné práce a současně nejistoty. Konečně bylo 16. dubna rozhodnuto, že odletíme letadlem 3. května v 18 hodin večer. Nyní zkouška pro Dobrovici střídá zkoušku dechového souboru a členové jsou v denním shonu. Je symbolické, že ještě 1. května jsme účastni oslav v Mladé Boleslavi, 2. května večera v Dobrovici, který je též součásti oslav 20. výročí osvobození a 3. května již nastupujeme cestu, kde vzpomeneme společně se sovětským lidem slavných událostí před dvaceti lety.
V poledne 3. května nakládáme všechny potřebné nástroje a rekvizity, poslední stisky rukou a zamávání a již nás naši řidiči s. Frcek a s. Bubák vysvobozují ze shonu, který s naším odjezdem před „zkušebnou“ na Slovance vznikl. Jsme téměř rádi, když jsou již autobusy na pražské silnici. Ještě v duchu rekapitulujeme, na co jsme asi zapomněli. Vše je v pořádku, tak se v souboru rozhostilo uklidňující ovzduší, spojené s očekáváním nových zážitků. V Praze je ještě kratší zastávka na ÚRO, kde se k nám připojili vedoucí zájezdu s. Bartoš a Šatkovský. Význam zájezdu a odpovědnost byla zhodnocena s. tajemníkem Václavem Paškem. Po rozdání letenek hrajeme soudruhům několik skladeb na rozloučenou a cestovní horečka nás nutí k nástupu do autobusů. Než se nadějeme, jsme v Ruzyni. Veškerá zavazadla svěřujeme péči pracovníků československých aerolinií a sami sledujeme ruch na letišti, odlety a přílety cizích i našich letadel. Obdivujeme plnění nenasytných nádrží našeho TU 104, kterému se za chvíli svěříme. To jsou již uložena i naše zavazadla a tak konečně i my s různými pocity nastupujeme do letadla s určením Praha – Moskva. Usedáme do pohodlných sedadel, poslední zamáváni soudruhu Kubátovi z ÚRO, který nás starostlivě doprovodil a v 18.15 hod. se již vznášíme ve vzduchu.
Letuška s milou pozornosti nabízí každému nutný bonbon s upozorněním zákazu kouření a povinnosti připoutáni a to se již Praha pomalu ztrácí z dohledu. Zvědavě se orientujeme v letadle i v krajině a než se nadějeme, jsme nad Mladou Boleslavi. Stoupáme stále výš a výš a již i ti, kteří žertem chtěli, aby s námi do Moskvy jeli naše autobusy, vychutnávají krásy letu. Když je opět dovoleno kouřit a možno se odpoutat, rozhostila se v letadle domácí pohoda. Jsme již ve výši 10.000 m a špatná viditelnost nenutí k vyhlídce z oken. Zvlášť, když letušky prostírají a předkládají teplý šťavnatý řízek se salátem, plzeňské pivo a kávu se zákuskem, cítíme se jako doma. Představuje se nám i pilot s. Bílek, se kterým se mnozí soudruzi znají z dob jeho studií v Mladé Boleslavi. Postupně nás zve k nahlédnutí do kabiny posádky. S obdivem prohlížíme množství přístrojů, ciferníků a dalších zařízení, která svědomitě ovládána, dávají záruku příjemného cestování. Rapidně se stmívá a když jsme nad Vilnem je již úplná tma. Kolem 11 hodiny moskevského času vidíme již z dálky světla Moskvy. Následuje nezbytné připoutání, zákaz kouření, bonbon do úst a za chvíli již cítíme pevnou půdu pod letadlem. Při výstupu nás první vítá mrazivý vítr a chlad noci. O to více hřeji úsměvy soudruhů a soudružek, kteří nás vítají s pozdravem jara – krásným šeříkem. Jsme na ploše mezinárodního letiště Šerementěvo. Naši hostitelé nás uvádějí do moderní haly, kde v restauraci jsme oficiálně uvítáni na půdě SSSR. Po nezbytném přípitku a vydatné večeři nasedáme do připravených autobusů. Starost o zavazadla převzali našim průvodci a my v družném hovoru ujíždíme temnou noci k městu.
S našimi průvodci se domlouváme velmi dobře. Je to student Eda a soudružka Zina z Leningradu, kteří studiem na institutu získali mimo světových jazyků i znalost češtiny. Třetím je český student Jirka Richter z Rumburku, který v Moskvě studuje též na jazykovém institutu. Vzájemně se seznamujeme a po leningradské dálnici vjíždíme do hlavního města prvního socialistického státu na světě – do šestimilionové MOSKVY. Ve tmě se rýsují obrysy Lomonosovovy university a staroslavný Kreml. Projíždíme velkou část města než autobusy zastavují u výstavného hotelu „JUŽNAJA“. V přijímací hale jsou nám přiděleny pokoje po dvou lůžkách, ve kterých shazujeme cestovní únavu. Jelikož se nám víčka již klíží, s chuti uléháme a promítáme si první dojmy z naší cesty. To jsou však téměř 3 hodiny ráno.
Probuzení není právě lákavé. Venku prší, padá sníh a fičí studený vítr. Nedá se však nic dělat. Nasedáme do autobusů a odjíždíme na snídani. Není to daleko (podle názoru našich průvodců) od našeho hotelu. Přibližně 15 km. Snídani máme připravenou v restauraci „Minsk“, ve středu města. Je to jedna z četných restaurací, velmi dobře vybavených pro stravování cizinců i místních občanů. Po snídani následuje prohlídka kremelské zbrojnice. Jsou zde nashromážděny hodnoty nepředstavitelné historické ceny. Nekonečné řady návštěvníků musí použít plátěné papuče, aby byla zachována vzorná čistota, která zde všude je. V nádherně zdobených sálech se střídají sbírky zlatých pohárů a táců, ozdobné předměty, rytířská zbroj s oděvy ruských carských rodů, koně v životní velikosti se zlacenými sedly, zlaté panovnické koruny, řezbářské práce a mnoho jiných uměleckých předmětů. Nemáme bohužel dostatek času a jsme nuceni omezit prohlídku zbrojnice a alespoň částečně se věnovat prohlídce Kremlu. Jsou zde klenoty stavitelského umění, které v návštěvníkovi musí zanechat nejhlubší dojem. Pochopitelně, že neopomeneme se zastavit před Kremelským orlojem, ani před charakteristickými věžemi známého chrámu Vasila Blaženého. Udivují nás zlaté věže Kremlu, které svým leskem svítí do dálky. Snažíme se odhadnout jaké množství zlata je třeba k obnově těchto památek. Vzdáváme se však výpočtů a věnujeme se dalšímu programu. Naši průvodci nás vedou do obchodního domu, kde máme možnost prohlédnout si různé druhy zboží. Jak už to jinak ani nebývá, porovnáváme kvalitu, cenu i druhy vystaveného zboží. Jako první dojem zůstává skutečnost, že lze koupit poměrně levněji než u nás kvalitní hodinky všech možných tvarů, fotoaparáty, optické zboží, transistory apod. Pokud se týká textilu, zdá se, že ceny přibližně odpovídají našim. Soudruzi, kteří nás doprovázejí, nám vychvalují dámské punčochy značky „Kapron“, jejichž cena je asi od 1 ruble výše. (1 rubl = 10 Kčs.) Zboží je všude dostatek a kupujících též. Po obědě a krátkém odpočinku (na ten je nutno vždy absolvovat 15 km v autobuse), odjíždíme účinkovat na slavnostní večer Sovětsko-československého přátelství, který se koná v Domě družby. Večer je věnován 20. výročí osvobození Československa. Dům družby je klasická stavba, vybavená s vybraným vkusem. Jeviště, ozdobené sovětskou a československou státní vlajkou není pro náš soubor svými rozměry ideální, ale je nutno se s tím smířit. Po slavnostním proslovu, kde bylo vzpomenuto událostí před 20. lety, následoval pestrý pořad. Klavírní koncert přednesla česká studentka, v dalším vystoupily rytmické skupiny s písněmi lyrickými i twistovými. Svoje umění předvedl i manipulátor, jemuž asistoval s velkým úspěchem člen našeho souboru s. Čeleda. Druhou část pořadu vyplnil náš soubor. Pořad skladeb tak zvaných vážných i moderních měl velký úspěch a byl vřele přijat. Jako na jiných zájezdech za hranicemi naši vlasti i zde byla bouřlivě přijata skladba zpívaná celým orchestrem – populární „Andulka šafářová“ od Františka Kmocha. Je to příznačné a ověřili jsme si to i při dalších našich vystoupeních, že sovětští lidé mají velmi rádi skladby zpívané a veselé. Po představení nás navštívila zdejší žurnalistka na krátké interview a velmi se divila, že jsme amatérským souborem. S tímto hlediskem jsme se během naší cesty setkali často. Ve 23 hodin odjíždíme autobusy do kavárny Praha na večeři. Po příjemném posezení odjíždíme přeplněnými ulicemi do našeho hotelu. Na ulicích je nebývalý ruch. V šesti proudech seřazená auta a navíc kolony aut, tanků a dalších zbraní, které se připravuji na slavnostní přehlídku a zatarasuji ulici v celé šíři. Jsme proto rádi, když ve 2 hodiny se dostáváme konečně do postelí.
Ve středu 5. května snídáme v 10 hodin a odjíždíme do závodu na výrobu nákladních vozů „ZIL“ (Lichačevův závod, dříve ZIS). V jídelně cechu montáže předvádíme o přestávce koncert, který byl nadšeně přijat. Po poděkování představiteli závodu a výměně upomínkových předmětů jsme pozváni k prohlídce montážní linky. Od listopadu nabíhá výroba nového typu vozu s plánem 107 vozů denně. V závodě je vidět, že se zde provádějí velké rekonstrukce a že se zřejmě jedná o starší provozovny. Večer část našeho souboru účinkuje společně se sovětskými umělci na oslavném večeru v závodním klubu automobilky ZIL. Večer se velmi vydařil a tisíc diváků v čele s představiteli strany a armády odměnilo naše vystoupení bouřlivým potleskem. Druhá část souboru navštívila ve velkém sjezdovém paláci balet Petra Iljiče Čajkovského „Labutí jezero“. Za zmínku stojí monumentální budova sjezdového paláce, která svojí architekturou vnější i vnitřní ostře kontrastuje se starobylým Kremlem, v jehož areálu se nachází. Zřejmě byl tento záměr volen s úmyslem spojit historickou krásu stavitelského umění dřívějších věků s monumentalitou a technikou dneška. Prostorné haly a schodiště zdobená mramorem v krátké chvíli rozdělí návštěvníky do příslušných sekcí hlediště. A není jich věru málo. Na šest tisíc diváků sedí pohodlně v plyšových sedadlech s nerušeným výhledem. Divadlo je obsazeno do posledního místa. Je zřejmé, že je zde mnoho cizinců. Překvapující však je veliká účast moskevské mládeže. Ještě větším překvapením pro nás byly žádosti mladých k příchozím o přenechání vstupenek a získat možnost návštěvy baletu. Ceny jsou v různých variantách. My dostali jedny z nejlepších lístků v ceně 3 rublů. Samozřejmě, že prvním naším zájmem je orchestr, jehož dojem je pro nás víc než uspokojující. Ani nás nepřekvapuje, že v orchestru je poměrně dost žen. Jenom z osmi kontrabasů jsou tři ovládány ženami. Konečně přistupuje k pultu dirigent, který, jak jsme později konstatovali, dirigoval celý balet zpaměti. Není účelem těchto řádků provádět uměleckou kritiku představení. Směle však možno prohlásit, že toto představení samo o sobě je jedním z největších zážitků v Moskvě. Tento pocit pravděpodobně prožívá i ostatní obecenstvo. V okamžiku ukončení prvního dějství se totiž množství diváků doslova vřítí k rampě jeviště a neustálým vyvoláváním a tleskáním zahrnují hlavní představitele množstvím květin. Mimochodem podotýkám, že v zahradách zatím neroste ani tráva. Nevíme, zda příčinou lesku vrcholného představení tohoto klasického baletu je představitelka Odetty, národní umělkyně SSSR a laureátka Leninovy ceny, M. M. Plisecká, či zda je tato umělecky nabitá atmosféra při každém představení. Pohled by nebyl úplný bez dokreslení přestávky mezi jednotlivými dějstvími. Kapacita pohyblivých schodišť postačí k přepravě všech žíznivých, mlsajících a po nasycení toužících do nejvyššího poschodí, kde desítky úslužných prodavaček splní všechny chuťové představy. Nápoje od minerálky, limonády, piva, vína, likérů až po vodku, dále ovoce, zmrzlina, jídlo, jak se odborně říká, všech sortimentů. Díváte-li se z povzdáli, připadáte si jako na velkém trhu, kde je předepsán společenský úbor. Máte-li však pravou českou žízeň, tak určitě vzpomeňte na některou naši hospůdku, kde vám pan vrchní přinese sklenici studeného piva s pořádnou čepicí. Zde snad pivo nikde nechladí, nehledě k tomu, že jsme se setkali pouze s pivem sovětským, nebo polským. Není však vhodné spojovat klasický balet s pivem a je proto nutno vrátiti se do hlediště. Všechna čtyři jednání probíhají ve stejném ovzduší, potlesk na otevřené scéně je běžnou známkou nadšení. Závěr čtvrtého jednání je ve znamení burácejícího potlesku a opětného vyvolávání hlavním představitelů. My ovšem se držíme našeho průvodce Jirky a autobusem projíždíme večerní Moskvou do restaurace „Minsk“ na večeři. A po večeři opět autobusem do hotelu, kde jsme ubytováni.
Ve čtvrtek 6. května po snídani odjíždíme na zkoušky do velké sloupové síně v domě odborů, kde se bude večer konat oslava 20. výročí osvobození. Jsme ohromeni mohutností a krásou sálu, který bývá svědkem mnohých významných zasedání. Na jevišti máme dostatek místa pro celý soubor, což nebývá u nás častým zjevem. Ještě s jednou zdánlivou maličkostí se zde setkáváme, což se opakovalo téměř na všech jevištích, kde jsme vystupovali. Podlahy jeviště byly vždy čerstvě umyty a všude bylo vzorně čisto a uklizeno. Provedli jsme nutnou akustickou zkoušku, která dopadla velmi dobře a připravili si vše k večernímu vystoupení. Po krátké procházce městem odjíždíme v 16 hodin na oběd a s největším urychlením jsme připraveni v 18 hodin ve velké sloupové síni k slavnostnímu večeru. Sál je zaplněn do posledního místečka. I v zákulisí je živo. Zjišťujeme, že nejsme jedinými Čechoslováky, kteří se podílejí na programu. Je zde pražský taneční orchestr se zpěvákem Rudolfem Cortézem. Pochopitelně, že si vzájemně sdělujeme své dojmy. Není však mnoho času a je nutno se věnovat povinnostem. Na jevišti již probíhá program, který vyplňují sovětští umělci. Častý potlesk svědčí, že se líbí, což je největší odměnou. V hledišti je mimo sovětských představitelů přítomen náš velvyslanec v SSSR soudruh Zdeněk Fierlinger. O přestávce jsme byli upozorněni, že jsou přítomni též turisté z Československa, které jsme velmi brzy našli. Bylo totiž jednoduché poznat s. Krutvora a další spolupracovníky z našeho závodu, kteří přišli, když se dozvěděli, že zde budeme účinkovat. Jako největší soubor jsme vstoupili až v závěru večera. Program jsme neměli časově velký, ale tím vřeleji byl přítomnými přijat. Nebýt sálu do posledního místa přeplněného, připadali bychom si jako v našem prostředí. V naši blízkosti totiž soudruzi z AZNP hlasitě aplaudují a snažíme se proto předvést poctivou českou muziku se vším leskem. Úspěch našeho vystoupení byl potvrzen i skutečností, že nám byla nabídnuta další možnost koncertů v Moskvě. Program však byl předem stanoven a my nemáme možnost jej měnit. Loučíme se srdečně se soudruhy z našeho závodu a odjíždíme ve 22 hodin na večeři a odtud domů.
V pátek dopoledne 7. května odjíždíme na prohlídku a současně na vystoupení do závodu „Moskvič“. Zde jsme srdečně přivítáni a jelikož je právě pracovní přestávka, předvádíme část našeho programu, nejprve v cechu montáže a potom v lisovně. Pracující montáže přímo na pracovišti i v lisovně v prostorném sále zaplnili všechna místa. Po krátkém úvodu, kdy bylo vzpomenuto významného jubilea a událostí před dvaceti lety, zahráli jsme výběr přiléhavých skladeb. S nelíčeným obdivem a neutuchajícím potleskem byla naše vystoupení přijata a u některých skladeb vynuceno opakování. Jako již dříve na našich zájezdech v zahraničí i zde triumfuje František Kmoch se svoji „Andulkou šafářovou“ a pochodem „Můj koníček“. V těchto skladbách uplatňují členové orchestru sílu svých hlasivek, což si získává nesmírnou popularitu. Zdatné pomocníky máme i ve svých průvodcích Edovi, Zině a Jirkovi. Poslednímu to nedělá žádné potíže. Prvním dvěma, jmenovitě Edovi, který sice studuje češtinu, ale dosud neopustil hranice rodné Rusi, se jazyk ohýbá poněkud obtížněji. Snaha však vše korunuje úspěchem a během častých repríz na turné byl platným členem našeho zpěváckého souboru. V improvisovaném vystoupení získali vřelé sympatie i naši zpěváci s. Hačecká a s. Svatoň, kteří sice bez mikrofonu, ale s tím větší chuti zazpívali ukázky ze svého repertoáru. V závěru vystoupení v „Moskviči“ byly vyměněny dárky, všichni členové souboru obdrželi odznaky, což jsme zatím mohli opětovat a odebrali jsme se v doprovodu vedoucích cechů a odborových funkcionářů na prohlídku závodu. Procházeli jsme podél montážní linky, kde se řadí nové Moskviče typ 408. Linka nám připomíná náš závod, i když se nám zdá, že je zde nějak více pracovníků. Vůz se nám svými moderními tvary líbí a jeho tvůrci se nijak netají, že plánují velkou část výroby na vývoz. Po obědě v 15 hodin máme co dělat, abychom se dostali do hotelu. Jedna skupina odjíždí opět do závodního klubu Moskviče a druhá do sjezdového paláce na balet „Louskáček“. V závodním klubu jsme slavnostně uvítáni představiteli závodu, odborů i strany. Na schodišti nás zdraví pionýři a potleskem jsme uvedeni na čestná sedadla v hledišti. Po projevech zástupců armády i účastníků Velké vlastenecké války následuje program profesionálních sovětských umělců. O přestávce vyhrává ve vestibulu dechová hudba závodního klubu Moskvič, jejíž vedoucí je od prvního vystoupení v závodě našim nadšeným obdivovatelem a zúčastnil se všech vystoupení, která jsme v Moskvě měli. Po ukončení večera je pro nás připravena malá recepce, při níž jsme se seznámili s mnohými osvoboditeli naší Prahy i s některými soudruhy, kteří navštívili náš závod v rámci družby.
Následující den, v sobotu, máme dopoledne volno. Odjíždíme autobusy do středu města, kde se věnuje každý svým zájmům. Pochopitelně, že největší zájem je o obchodí a dětský dům, kde je možno objevit mnoho zajímavostí. Jak bylo již dříve uvedeno, dostanete velmi pěkný tranzistor za 35 rublů, foto Zorkij 4 za 38 rublů. Kvalitní dětské hračky, kupř. elektrická osobní auta od 8 rublů výše. Jeden kg pomerančů dostanete za 1 rubl, 40 kopějek. Na nás nezvykle působí prodej knih v obchodním domě, na ulici, ve stáncích a při všech možných příležitostech. Knihy jsou hodně kupovány mladými a starými. V duchu vidím, jak mnozí z čtenářů mají na rtech otázku, jak je to s tradiční ruskou vodkou. Milovníci této ohnivé vody jsou na tom v SSSR poměrně dobře. Za půl litru dobré vodky značky „Stoličnaja“ zaplatí 3 ruble, zatím co u nás odlehčí kapsu o 65 Kčs. V přátelských hovorech při porovnávání cen se sovětskými přáteli se ovšem nedáme. Máme zase lepší a levnější pivo. A to je uznáváno i z jejich strany s pochvalným přikývnutím, pokud u nás již byli a měli možnost holdovat našemu pěnivému moku. A věřte, mnoho sovětských občanů zná naši Prahu, Karlovy Vary, Brno, Bratislavu i jiná města. A všichni rádi vzpomínají na pobyt u nás. Je nutno však již se vrátit k dalšímu putování. Odjíždíme domů metrem, které v Moskvě koncentruje valnou část přepravy cestujících, čímž je znatelně odčerpán ruch v ulicích. Ve vnitřním městě nejezdí tramvaje, takže tento doplněk mnohých známých velkoměst zde chybí. S výstavbou metra bylo započato v roce 1935 a již v následujícím roce byl první úsek v provozu. Dnes křižuje podzemí Moskvy 85 km kolejnic, na kterých je přepraveno nepřestavitelné množství lidí. Vstupné je 5 kopějek. Kontrola o zaplacení je prováděna jednoduchým zařízením pomocí fotobuňky. Do automatu vhodíte minci a nerušeně projdete ohraničeným prostorem k nástupišti pohyblivých schodišť, která vás dopraví do hloubky 70 – 90 metrů. Těm, kteří by chtěli klamat tato němá, ale bdělá zařízení a ušetřit 5 kopějek, jakási mechanická ruka zabrání v projití, čímž takový výtečník na sebe upozorní a další je již věci příslušných orgánů. V podzemí jsou prostorná nástupiště účelně vyřešena a provedena architektonicky i řemeslně s vybraným vkusem. Vlaky jezdí v krátkých intervalech, takže odpadá delší čekání. Na výstup i nástup je cca 30 vteřin. Dveře se automaticky zavřou u všech vagónů současně a kdo není dost rychlý musí čekat na další vlak. V okamžiku ujíždíte 80 kilometrovou rychlosti, což značně zkracuje vzdálenost mezi jednotlivými částmi města.
V podvečer odjíždíme autobusem na vystoupení, které máme v Sokolnikách. Je to park o velké rozloze, kde je dostatek příležitosti k zábavám pro malé i velké. Koncert se konal na jednom z jevišť, vzorně pro naše vystoupení připraveném. Ačkoliv při zahájení koncertu nebyla návštěva valná, po dvou, třech skladbách se hlediště úplně zaplnilo a vystoupení získalo nové přátele naší hudby. Opět vřelé sympatie patřily našim zpěvákům. Mezi posluchači poznáváme i vedoucího hudby a hudebníky ze závodu Moskvič, kteří se k nám s úsměvem hlásí a pozorně sledují náš program. Prostředí bylo srdečné a zpěváci i orchestr byli odměněni krásnými kyticemi. Večer byla uspořádána slavnostní recepce na oslavu zítřejšího dne vítězství.
V následující slavný den, kdy všechen sovětský lid radostně oslavuje významné výročí, odcházíme z restaurace Minsk Gorkého třídou směrem na Rudé náměstí. V kapse každý opatruje zvláštní průkaz znějící na jeho jméno, který umožním zúčastnit se slavnostní vojenské přehlídky. Ne každému se podaří získat tuto možnost. Rudé náměstí není totiž rozlohou příliš velké. Jeho vnitřní část zůstává volná pro přehlídku a pro diváky jsou k disposici tribuny na chodnících. Po kontrole průkazů přicházíme na náměstí, kde se již tísní tisíce diváků. Jsme uvedeni na tribunu u obchodního domu GUM, která je již plně obsazena. Každý však získáváme místo, ze kterého máme přehled přes celé náměstí. Téměř proti nám je mauzoleum V.I. Lenina, kde je čestné místo pro představitele vlády, armády i diplomatické zástupce. Když po chvíli zjišťujeme, že našimi sousedy na tribuně jsou Norové, Švédové, Američané a jistě i příslušníci dalších národů, a když si uvědomíme, že jenom v Moskvě je zhruba 6 milionů lidí a že mnoho dalších sovětských občanů by rádo zhlédlo přehlídku, vděčíme v duchu našim hostitelům za umožnění být přímými účastníky. Úderem 10té hodiny na kremelské věži přicházejí představitelé sovětského lidu na čestné místo na Leninově mauzoleu. Poznáváme předsedu Nejvyššího sovětu s. Brežněva a našeho soudruha Zdeňka Fierlingera. Dělové salvy ohlašují počátek přehlídky. Velicí generál předává hlášení a postupně se dává v geometricky vyrovnaných řadách do pohybu masa příslušníků pěchoty. Působí malebným dojmem pestrobarevnost a jednotnost všech pohybů rozličných útvarů. Bouři potlesku vyvolávají sevřené řady námořníků, jejichž bílé čepice a rukavice působí nezapomenutelným dojmem. Na všech stranách jsou v činnosti stovky fotoaparátů, filmové kamery, rozhlas, televize a každý se snaží zachytiti z těchto dojmů něco podle svého zájmu. Malebnost pěchoty se postupně mění s příjezdem motorizované pěchoty, lehkých a těžkých tanků a v závěru malých, středních a velkých raketových zbraní. Tyto kolosy představují sílu Sovětského svazu a nám všem, kteří jsme zde přítomni bez rozdílu národnosti, dávají víru, že nikdy nebudou použity a že zůstanou pouze dokladem technické vyspělosti sovětských konstruktérů a pracujících. Věříme, že tyto pocity sdílí s námi i všichni ostatní, ať je sem zavál vítr z kteréhokoliv kouta světa. Nám se zdá nejkrásnější závěr přehlídky, kdy hřmění tanků a motorů vystřídaly ryčné zvuky vojenských pochodů, které hrají spojené hudby všech útvarů v počtu asi 600 mužů a ve vyrovnaných řadách pochodují po celé šíři Rudého náměstí. Je to nezapomenutelný zážitek a přáli bychom si, aby zvuky hudby zvítězily vždy a všude na celém světě a aby vystřídaly hřmění zbraní.
Rudé náměstí se pomalu vylidňuje a velkoměsto vstřebává všechny účastníky. Máme co dělat, abychom po obědě se dopravili do svého hotelu a v 18 hodin byli již na vystoupení v Ismailovském parku, který se nachází až na vnějším obvodu Moskvy. Přístup k parku není zrovna nejlákavější, ale vnitřek nás vítá tak, jako všechny parky, které jsme měli možnost navštívit, svou úpravností a čistotou. Je zde velké ruské kolo, které nám tak trochu připomíná Vídeň, kde jsme účinkovali před dvěma lety. Svým pomalým pohybem budí představu něčeho již minulého a ostře kontrastuje s létající raketou, která svým tvarem i rychlostí je znakem dneška – světa dvacátého století. Však také moskevská mládež dává přednost tomuto představiteli doby. Náš koncert se konal na rozsáhlém jevišti za mírného deště, což mělo vliv i na návštěvu. Až v závěru koncertu, když se již vyčasilo, přicházeli noví posluchači z okolních tanečních parketů a jiných zábavních podniků, a vystoupení bylo odměněno pochvalným potleskem a kyticemi rudých tulipánů. Povečeřeli jsme v jedné z moderních ismailovských restaurací, kde jsme se setkali s výpravou slovenských turistů a partyzánů, kteří zde v družném hovoru se svými sovětskými kamarády prožívali příjemný večer. Těžko bylo odolat požadavkům veselé společnosti a za chvíli již náš improvizovaný taneční orchestr vyhrával u zaplněného parketu. Bylo dost obtížné ukončit naše pohostinské vystoupení a usednout do autobusů, abychom mohli připravit zavazadla a vše potřebné k zítřejší cestě na další „štaci“ našeho putování – na cestu do Charkova na Ukrajině.
Pochmurného rána 10. května jsme nuceni vstávat na zdejší poměry neobvykle brzy. Všechna zavazadla, nástroje a potřebný inventář nakládáme společně s našimi pomocníky do nákladního vozu a sami již podle přesně vymezeného pořádku nasedáme do „svých autobusů“. Úmyslně podtrhuji „do svých“. Neustálým nastupováním a vystupováním a jízdou po Moskvě byl soubor rozdělen na 2 skupiny, podle autobusů. Členové prvního autobusu byli pod vedením studenta Jirky, který čtyřletým pobytem v Moskvě se zde aklimatizoval, druhý byl v moci soudružky Ziny z Leningradu. Mezi oběma vznikla přátelská řevnivost, která se projevovala povzbuzováním k dřívějšímu odjezdu, snahou být dříve u oběda neb ukázat „svému“ autobusu více pamětihodnosti apod. Samozřejmě, že se svými veliteli šli věrně i naši soudruzi a se zlou by se potázal, kdo by nastoupil do jiného autobusu. Tato rivalita byla však velmi dobrým pomocníkem k uspíšení nástupů a odjezdů. V 6 hodin jsme již v autobuse a ujíždíme téměř spícími ulicemi na Vnukovské letiště. Snídáme v letištní restauraci a po krátkých formalitách odjíždíme k letadlu AN 10, které nás má dopravit do Charkova, vzdáleného odtud 600 km. Tento vzdušný kolos nemá na pohled eleganci TU 104, ale nemá se prý posuzovat jenom podle zevnějšku. Jelikož již nejsme nováčky v létání na dlouhé trati, zkušeně se noříme do útrob a pohodlně se usazujeme. Svými vnitřními rozměry připomíná tento letoun spíše autobus. V 8 hodin startujeme bez rozloučení, protože všichni naši průvodci včetně zástupců sovětských odborů letí s námi na další pouť. Cestování v AN 10 je velmi pohodlné, i když pomalejší než v TU 104. Letí rychlosti „pouze“ 600 km/hod. proti 900 km/hod. v TU 104. Jak již podotknuto, je zde dostatek místa, takže je možno pohodlně a bezpečně uložit i kontrabas v osobní kabině a uchránit ho poškození v prostoru se zavazadly. Letíme ve výši 7.000 m a po deváté hodině přistáváme na ploše letiště v Charkově. Již z daleka je vidět, že jaro je zde o nějaký krok napřed proti Moskvě. Uvítání je víc než slavnostní a je prodchnuto srdečnou pohodou. Vítaly nás úsměvy děvčat a navíc každý člen je obdarován čerstvými květinami. Bylo to pro nás poněkud neobvyklé, ale během dalšího pobytu jsme se vžili do této příjemné role a snažili jsme se v odměnu předvést to nejlepší z našeho pořadu. V salonku letiště jsme byli uvítáni oficiálně krajskými představiteli odborů a v malé chvíli usedáme do pohodlných autobusů a společně s našimi novými přáteli opouštíme letiště.
Vnitřní město působí přívětivým dojmem jak slohem svých staveb, tak svěží jarní zeleni svých parků a stromořadí. Ubytováni jsme velmi dobře v hotelu „Inturist“ ve vzdušných, čistých pokojích. Každý pokoj je vybaven koupelnou se studenou a teplou vodou, telefonem a rozhlasem. Po kratičkém oddechu, který byl využit pro nutné uspořádání rekvizit a po vydatné snídani, která byla poněkud opožděna, máme již připraven dnešní program. Opět usedáme do autobusů a odjíždíme do Sokolova, poklonit se památce sovětských a československých vojáků, kteří zde položili života za Velké vlastenecké války. Pro tento účel byl nám našimi hostiteli předán velký věnec. Cesta ubíhá za hustého deště, který mocnými proudy utápí černou ukrajinskou zemi. Ačkoliv nám bylo řečeno, že Sokolovo je nedaleko, odhadujeme vzdálenost na 40 – 50 km. Do vesnice přijíždíme za stálého deště a musíme proto vyčkat v autobusech. Netrvá však dlouho a slunce vesele proráží hustou clonou mraků. Svěží příroda a historické prostředí, o kterém jsme tolik slyšeli a četli, budí v nás pocity, které lze slovy těžko vyjádřit. S dojetím přijímá každý kytici žlutých blatouchů, kterou nám jako pozdrav země skropená krví sovětských a československých synů s upřímným stiskem ruky a skromným úsměvem věnují žáci a žákyně místní školy. Po tomto uvítání nastupuje soubor k slavnostními aktu. Za zvuků „Pochodu padlých revolucionářů“, který zahrála naše hudba, pokládá delegace věnec k památníku padlých za četné účasti místních občanů. Slavnostní rámec tomuto aktu dává československá a sovětská státní vlajka. V tiché vzpomínce přinášíme pozdravy těm, kteří zde v černé zemi leží daleko od domova.
O hrdinství roty, vedené npor. Otakarem Jarošem je množství dokumentů v místním muzeu, které nás seznamuje s historii vesničky Sokolovo. Vesnice byla původně založena jako pevnost v r. 1682 blízko městečka Zmijevu na pravém břehu říčky Mže. Měla chránit jižní ruskou hranici před loupeživými nájezdy krymských tatarských tlup. Dávnou minulost Sokolova ilustrují rozsáhlá plátna charkovských umělců. Je zde mnoho dokladů o rozvoji obce, o ubohém postavení rolnictva koncem 19. a počátkem 20. století, o revolučním duchu zdejších rolníků i o životě po Velké říjnové revoluci. V údobí Velké vlastenecké války byla, mezi jinými, obsazena i Charkovská oblast, k níž náleží Sokolovo. V roce 1943 při náporu německých vojsk na Charkov, byli do Sokolova nasazeni českoslovenští vojáci v čele s Otakarem Jarošem, proti kterým stála mnohonásobná přesila. Nastal nerovný boj za podpory sovětského dělostřelectva minometů. Jarošovci chránili každou uličku a každý domek. Jsou zde doklady o bezpříkladném hrdinství každého jednotlivce. Uprostřed sálu muzea je umístěno velké dioráma „Bitva u Sokolova“. V muzeu jsou písemné výpovědi očitých svědků boje a všechny vypráví o úctě, kterou zde naše jednotka získala. Jsou zde noviny s usnesením presidia Nejvyššího sovětu o udělení titulu „Hrdina sovětského svazu“ npor. Jarošovi, jako prvními cizímu státnímu příslušníku. Je zde i text rozhodnutí charkovského oblastního sovětu o pojmenování sokolovské střední školy jménem O. Jaroše, která s pietou udržuje památník i okolí. Po prohlídce muzea hrajeme velkému počtu malých i velkých posluchačů populární skladby, které i zde sklidily zasloužený úspěch. O přestávkách a po ukončení jsme byli středem pozornosti a z rozhovorů jsme poznali, jaké sympatie zde Čechoslováci mají. Čas však nám nedopřál nikde mnoho volných chvil a tak i zde jsme se museli rozloučit a za stálého mávání opouštíme s posledními pohledy památné Sokolovo.
Večer se zúčastnila část souboru přehlídky lidové umělecké tvořivosti v kulturním domě traktorového závodu. Jelikož se vyskytlo několik onemocnění, zůstala část doma k načerpání nových sil.
Následující den v úterý 11. května se konala dopoledne v charkovském kulturním domě zkouška, která nás měla připravit na velký koncert, který zdejší pořadatelé pečlivě propagačně připravili a o který byl velký zájem. Samozřejmě, že výběru programu za těchto podmínek byla věnována mimořádná péče a sami jsme byli na úspěch večera zvědavi. V poledne jsme byli přijati v traktorovém závodě, kde jsme shlédli výrobu velkých moderních kombajnů. Nezbývalo nám však mnoho času a bylo nutno se vrátit do města k obědu a připravit se na večerní vystoupení. Během cesty bylo nutno často vyzkoušet umění žehlit a udržovat vlastními silami svůj zevnějšek. Nedostatky jednotlivců v tomto směru byly vyváženy ochotou soudruhů Čubana a Lorence, kterým tato práce nečiní potíží. Před 19 hodinou přijíždíme do Kulturního domu, kde nás již očekává a vítá obecenstvo. Úderem 19 hodiny se před námi otevírá opona a v sále není ani místečko prázdné. Podle odhadu pořadatelů je zde asi 1.500 posluchačů, kteří mají podle předběžných rozhovorů rozdílné názory na vystoupení „dechovky“. Již úvodní pochod „Sláva Moskvě“ a „Slovanský tanec č. 10“ Antonína Dvořáka napovídají, že začátek je již pro nás příznivý. V dalším programu, kdy jsme postupně předvedli klasické i moderní skladby v tanečním rytmu, byl úspěch večera již zřejmý. Nebývalých úspěchů dosáhla i vystoupení zpěváků Nadi Hačecké a Vladimíra Svatoně, jeho „Pijácká“ musela být opakována. Podotýkám, že ne v souvislosti s názvem, ale z důvodů nadšeného přijetí. Přestávka byla vyplněna četnými návštěvami odborníků i zájemců o tento druh hudby, kteří nešetřili pochvalnými slovy a kteří se se zájmem vyptávali na hmotné i morální podmínky, ve kterých soubor pracuje. Dirigent s. Holub a pisatel těchto črt měli možnost rozhovořit se o naši práci v rozhovoru s pracovníkem státního rozhlasu, který projevil o náš soubor mimořádný zájem a vřelou pozornost. S odstupem doby možno říci, že koncert měl nebývalý úspěch a že i soudruhům Bartošovi a Šatkovskému z ÚRO spadl kámen ze srdce, které se jim poněkud rychleji rozbušilo atmosférou, kterou zdejší pořadatelé vytvořili v obavě o úspěch. Možno však říci, že jsme získali cele zdejší posluchače a oni získali svým přijetím nás. Co může být větší odměnou pro poctivé muzikanty? Konec koncertu byl již v družném ovzduší a množství lidí nás vyprovázelo až k našim autobusům. Místní rozhlas již vysílal některé nahrávky z koncertu a bylo skutečně obtížné dostat se z tohoto hezkého prostředí.
Následující den věnuje naše výprava dopoledne prohlídce města. Nálada, vlivem včerejšího úspěchu i jarního počasí, které nám chybělo v Moskvě, je velmi dobrá. Svěží zeleň, které je v Charkově všude dostatek a která mu vtiskuje i určitý svéráz, tuto náladu jen dokresluje. Projíždíme městem, které se svým milionem obyvatel je na šestém místě v pořadí sovětských měst. Je to město bohaté svými kulturními památkami i široce rozvinutým průmyslem. Leží na říčce stejného jména, podle níž dle jedné pověsti bylo pojmenováno. Podle pověsti další bylo město pojmenováno dle hrdinného kozáka tohoto jména. Dnes již to snad ani není důležité a rozhodující, i když historik bude pravděpodobně jiného názoru. Skutečnosti je Charkov moderní s širokými v čistotě udržovanými ulicemi, což pro nás bylo zvlášť výrazné ve všech městech, která jsme měli možnost navštívit. Jsou zde i vzorně udržované chrámy, které slouží povětšině jako památníky stavitelského umění. Možno zde vidět moderní budovy z doby před druhou světovou válkou, které zůstaly zachovány i po dobu okupace. Dvaadvacet vysokých škol různých směrů je výmluvným ukazatelem cesty sovětské mládeže. Studuje je zde i mnoho zahraničních studentů, mezi nimiž nechybí ani studenti naši. Byli jedni z prvých, kteří se k nám minulého večera hlásili. Po dobu okupace zůstal zachován i mohutný pomník velkého ukrajinského básníka Tarase Ševčenka, který svoji lásku k rodné zemi vyzpíval v četných básních. Jeho básně jsou vyjádřením citů Ukrajinců, kteří proto milují odkaz velkého básníka. S touto mentalitou počítali i okupanti a snažili se využít těchto vznešených ideálů jako klínu proti sovětskému zřízení.
Využíváme prohlídky města i k návštěvě Parku kultury a oddechu, kde máme večer účinkovat v jednom z přírodních divadel. Park se rozkládá na rozloze cca 20 ha a je vybaven všemi druhy zábavných a oddychových zařízení pro mládež a dospělé. Velké pozornosti se těší i dva vlaky dětské železnice, z nichž jeden je vybaven lokomotivou parní a druhý elektrickou. Nádraží této železnice je udržováno v úzkostlivé čistotě, tak jako celý park. Malým cestujícím je názornou učební pomůckou, která je dobrou investicí budoucích občanů. S přibýváním počtu dnů se nám zdá, že na čistotu a vzhled měst není v Sovětském svazu litováno finančních nákladů. I když je nutno připustit dostatečný počet pracovníků, který nám připadá našima očima až neúměrný.
Večer nám nebyl právě příznivě nakloněn. Z nízko ležících mraků se každou chvíli přižene mohutná sprška, která nás ochlazuje v našich představách opakování včerejšího úspěšného večera. Pořadatelé vkládají vše na jednu kartu a tak za mírného deště odjíždíme s pocitem nejistoty do parku. Veliké plakáty sice hlásají, že se koná „V centrálním teátru 12. mája koncert orchestra Autozávoda Ml. Boleslav ve 20 časov“, ale to nám nemůže zajistit přízeň počasí. Sami na krytém jevišti připravujeme vše podle programu. Ve 20 hodin sice neprší, ale počasí není lákavé. Chtě, nechtě dávají pořadatelé pokyn a začínáme před nečetným posluchačstvem svůj pořad. Příroda nám začíná být pomalu milostivá a otvírá brány dalším příznivcům, kteří v krátké době zaplní hlediště. Přítomni byli i členové vojenské hudby z Charkova, se kterými jsme se seznámili minulého večera a kteří mají velký zájem o práci našich současných aranžérů dechové hudby. Sami žádají o zahrání Ježkových „Proměn“ a některých dalších skladeb. Přes nepříznivý začátek se i tento koncert vydařil k plné spokojenosti naší i našich sovětských přátel. Po koncertě se s námi přišli rozloučit mnozí zn posluchačů, mezi nimiž byli i čeští studenti, kteří studují na vysokých školách v Charkově. Na závěr večera byla uspořádána recepce v hotelu „Inturist“, kde naše improvizovaná taneční skupina sklidila velký úspěch u všech přítomných. Byli mezi nimi i turisté z Plzně a Domažlic, kteří s námi hned navázali družbu a přátelské prostředí naplnilo celý sál. Přítomní Američané se též plnou vervou zapojili s četnými místními občany do družného prostředí. Nezbytné přípitky, předání dárků a srdečné rozloučení ukončilo definitivně pobyt v tomto krásném ukrajinském městě, které v nás zanechalo ty nejhezčí dojmy a na které budeme vždy rádi vzpomínat.
Hned ráno nastává obvyklá příprava k dalšímu stěhování. Nezbývá, než se podřídit této povinnosti. Před odjezdem na letiště hrajeme před hotelem na rozloučenou tolik žádané Kmochovy pochody, které vylákaly všechny zaměstnance hotelu i náhodné posluchače.
Srdečné rozloučení, kytice květin a již nás autobusy odvážejí na letiště. V očekávání další cesty nastupujeme po potřebných formalitách do již známého letadla AN 10, které nás má dopravit k dnešnímu našemu cíli – Oděse, vzdálené 650 km.
Po zkušenostech z předcházejících letů, kdy nám byly některé nástroje poškozeny, jsme nuceni s sebou vzít do letadla i kontrabas a tuby, z čehož mají letušky nemalou radost. Ochotně nám však vymezují potřebný prostor a za chvíli již pohodlně odpočíváme v křeslech. Z ruchu na letišti i z poznatků přímo v letadle usuzujeme, že letadlo je zde rozšířeným dopravním prostředkem. Pokud moje znalost ruského jazyka dovoluje, dávám se do hovoru s vedle sedící cestující, která chová na klíně asi 2 letého kloučka. Dovídám se, že je to vnuk, kterého měla u sebe a nyní jej veze zpět k synovi do Oděsy. Okénkem sledujeme let nad ukrajinskými vesnicemi, které se jeví velmi uspořádané a než se nadějeme, jsme již ve výši 7.000 m. Cestující buď čtou, nebo spokojeně usínají. My jsme z větší části ve skupině druhé a jsme téměř překvapeni, když přistáváme. Vítání s květinami bereme již jako běžnou záležitost, i nástupu do autobusů, přemísťování zavazadel a nástrojů nám nečiní potíže. I na čekání a přidělení pokojů v hotelu jsme již zvyklí a za chvíli s chutí se odebíráme do svého nového přechodného bydliště. Po krátkém odpočinku odcházíme v 15 hodin na oběd a v 18 hodin jsme již v Domě námořníků u zdejšího přístavu, kde máme večer velký koncert. Nejedná se o nějakou přístavní krčmu, ale o klub námořníků, který je umístěn v nádherném paláci. Jen z běžné prohlídky vidíme, že má několik sálů, knihovny, klubovny a mnoho prostor, sloužících k využití volného času námořníků. Zbývající čas před koncertem věnujeme prohlídce okolí. První každého zaujme úchvatný pohled na přístav, který je největším na Černém moři. Zde si fotoaparáty a jejich majitelé přijdou na své. Každý se snaží zachytit něco zvlášť mohutného a zajímavého, s čím by se mohl doma pochlubit. Kotví zde nesčetné množství plavidel všeho druhu a z různých zemí. Pro vnitrozemce je v každém přímořském přístavu něco lákavého, neobvyklého a ruch přístavu je vždy přitažlivě spojen s podvědomou vidinou neznámých dálek. Času je však zde pořád málo a je nutno se věnovat dalším zajímavostem. Jednou z nich jsou tzv. Potěmkinovy schody. Je to mohutné, velmi dlouhé schodiště, směřující z obytné části města k přístavu. Horní stupně jsou široké 12,5 m, zatím co dolní končí rozměrem 24 m. Na tomto schodišti nás pohotově vyzpovídal s. Petrov, pracovník oděského časopisu „Černomořská komuna“, který přinesl obsáhlý článek o našem orchestru i našem závodu současně se snímkem z našeho vystoupení. Večerní koncert v domě námořníků ve velkém koncertním sále měl bouřlivý úspěch před naplněným hledištěm, slavnostně vyzdobeným s českými a sovětskými hesly v pozadí. Nechyběla ani sovětská televize, která natáčela část koncertu. Čeští studenti na zdejší námořní škole byli mezi prvními, kteří se k nám hlásili z konservatoře. Tito měli nevšední zájem o hudební dění v Československu i v našem závodě. Závěr koncertu byl víc než slavnostní a květinové koše byly milým projevem ohlasu, který jsme získali naši vlasti a našemu závodu. Recepce, která následovala v klubu námořníků nás již našla připravené na množství přípitků a tak i tuto část programu jsme absolvovali na výbornou. Zpěvní a hudební program byl záležitosti členů závodního klubu námořníků a částečně i členů našich. Sličná ředitelka domu námořníků i další členové závodního klubu se snažili všemocně přispět k vytvoření přátelského prostředí. Hezké dárečky jistě budou připomínat tento hezký večer, strávený na břehu Černého moře – v přístavní Oděse.
Moře. Kolik rozdílných představ skýtá toto slovo v myslích lidí. Jistě jinou představu má námořník, jinou přístavní dělník, kterému dává denní chléb, jinak vidí moře básník, malíř, který v inspiraci dokáže zpodobnit moře v nepočetných škálách a nesrovnatelnou představu má vnitrozemec, který dosud neokusil slanost mořské vody. Z těchto posledních byla většina našich soudruhů a vděčně jsme proto přijali pozvání na ranní projížďku po přístavu a vyjížďku na Černé moře. V doprovodu námořního důstojníka jsme si prohlédli jednotlivé části přístavu, který je stále v přestavbě. Obdivovali jsme čirý ruch, který tu vládne. Představa starého mořského vlka je poněkud otřesena při odborném výkladu důstojníka v bílých rukavicích a nažehlených kalhotách, z jehož každé věty vyzařuje odborná znalost. Pro laika je to spleť moderních nakládacích prostředků, množství lidí a nezvyklého ruchu. Odhrneme-li poněkud oponu, vidíme všední život, vyplněný neúnavnou prací. V dáli nám ukazuje průvodce loď, kde právě dokončují naloďování zboží do Alžíru, další do Jugoslávie, tento kolos byl vyroben v Německé demokratické republice, další byl vyroben za války ve Spojených státech amerických. O každé lodi dokáže s láskou vyprávět, o jejím vzniku, plavbách a každá pro něj je víc než mrtvé plavidlo. Po projížďce přístavem vyjíždíme na širé moře, pro mnohé na první plavbu po moři vůbec. Slunce protrhlo olověné mraky, které dosud nemile přibližovaly obzor a otevírá se ten nezapomenutelný pohled, kdy povrch moře mění zbarvení. Míjíme pobřežní lázně Arkadie, dosud s opuštěnou pláží a kocháme se pohledem na širou vodní pláň, která v tomto ročním období nebývá nejklidnější. Nejedeme na námořním obru, ale na lehkém člunu, který má dostatek pohybu na vzdouvajících se vlnách. Těžko říct, zda toto je příčina, že náš křídlovák sedí s pobledlou tváří u zábradlí, nebo vzpomínka na včerejší večer s přípitky mu nedopřává vychutnat všechny krásy moře. Téměř 3 hodiny jsme strávili s různými pocity plavbou po moři.
Po návratu do přístavu nasedáme do připravených autobusů k prohlídce města s průvodci cestovní kanceláře Intourist. Oděsa je poměrně mladé město, teprve 170 let. Pro svoji strategickou polohu byla stálým středem zájmu a střídaly s zde proto různí vládci. Nakonec ale přece zůstala Oděsa součástí Ruské říše. S pýchou zde ukazují pomník hraběte Vorancova, který město hrdinně bránil před nepřátelskými vetřelci. Zastavujeme před domem, na němž pamětní deska hlásá, že zde bydlel velký ruský básník Puškin. Zajímají nás četná stromořadí, rozsáhle sady a parky, které jsou chloubou města. Dojíždíme do lázní Arkadie, kde někteří odvážlivci zkoušejí slasti koupání v moři i když jim naskakuje na těle husí kůže. Projíždíme množstvím parků a sanatorií, léčebnými ústavy, z nichž nemocnice doktora Filatova je známá svými výsledky po celém světě. Mnoho sovětských a zahraničních pacientů vděčí tomuto ústavu za záchranu svého zraku. Prohlídku města končíme pozdě odpoledne a po obědě se připravujeme na návštěvu divadla, kde se koná představení Verdiho opery La Traviata. Budova divadla nás zaujala svou klasickou krásou, jmenovitě v interiéru. V roli Violetty vystoupila jako host členka bulharské opery ve Varně, která svou roli zpívala italsky. I když představení a scéna nedosahovala špičkové úrovně v porovnáním s moskevským baletem, patří návštěva tohoto divadla k mocným zážitkům, které v nás zanechaly nejhlubší dojem.
Poslední den v Oděse byl vyplněn dopoledne svědomitou zkouškou na slavnostní koncert, který nás čekal večer v Amfiteátru parku Maxima Gorkého. Podobně, jako v Charkově, i zde byla očekávána velká návštěva a to i z řad výkonných hudebníků. Pochopitelně, že takové zprávy jsou pro soubor závazkem a je nutno připravit program vyhovující vkusu širšího publika i požadavkům náročných návštěvníků. Představení v panoramatickém kinu jsme uvítali jako oddych po dopolední zkoušce. Zpracování Puškinovy básně „Vánice“ v širokoúhlý barevný film nás přeneslo na chvíli ze současnosti do doby carských důstojníků s líbivou milostnou zápletkou a šťastným závěrem. Večerní koncert za krásného počasí před naplněným hledištěm, v němž podle odhadu bylo kolem 4 tisíc posluchačů, byl pro nás pravým požitkem. Zejména přijetím jednotlivých skladeb a kontaktem mezi jevištěm a hledištěm jsme byli v pravém slova smyslu překvapeni. „Spolupráce“ dosáhla takového vrcholu, že jsme dostávali lístky s požadavky na provedení různých skladeb. Jistě vyvolalo v našich srdcích hřejivý pocit přání sovětského posluchače slyšet Dvořákův Slovanský tanec č. 10. A nejméně stejný pocit měli i posluchači, když jsme tomuto požadavku mohli vyhovět. Lístků se skladbami se shromáždilo tolik, že bylo nutno s omluvou pokračovat ve stanoveném programu. Přispěly k tomu i požadavky, v nichž zřejmě čeští studenti napsali stručně: „Vltava“. Nebylo jasné, zda si přejí symfonickou báseň Bedřicha Smetany z cyklu „Má vlast“ (což mimochodem řečeno, by bylo nad naše síly), či známou píseň Karla Hašlera. Volba programu však uspokojila všechny posluchače a nadšené ovace souboru i zpěvákům byly zaslouženou odměnou, i když ne poslední za naše vystoupení.
Večerní recepce ukončila tento významný koncert i náš pobyt v největším černomořském přístavu.
Krásné ráno 16. května dovolilo nám vychutnat zbývající čas v Oděse. Ve 14 hodin jsme již v autobuse a ujíždíme na letiště, kde nás letadlo pohltilo do svých útrob. Než se nadějeme jsme již ve výši 8.000 metrů a věnujeme se zcela jiným dojmům. Pohled dolů napovídá, že jsme v jižní části Sovětského svazu. Vidíme geometricky vyrovnané řady sadů, střídajícími se s šachovnicemi rozlehlých polí, které letos nezvykle opožděně se probouzejí ze zimního spánku.
Vzdálenost 850 km , která nás dělila od cíle naší cesty, je za námi a široký pás řeky prozrazuje, že přistáváme v Rostově nad Donem. V podvědomí se vynoří v mysli Šolochov s „Tichým Donem“, kozáci a další vědomosti z literatury. Betonová přistávací plocha nás však vrací skutečnosti a doslova na zem. Je již 17 hodin a ve 20 hodin máme první koncert. Odjíždíme do hotelu International, kde jsme ubytováni v největším shonu a připravujeme se k vstoupení v paláci železničářů. Srdce zdejšího publika jsme získali úvodním pochodem a potom se již přízeň jen násobila. S pocitem klidu po shonu posledních hodin jsme uvítali konec a doprovázeni nesčetnými dotazy odjíždíme k zasloužilému odpočinku.
Posíleni spánkem využíváme krátkého volna prvního dne k orientaci ve městě. V 11 hodin odjíždíme na prohlídku závodu na výrobu kombajnů. Dovídáme se, že závod byl založen těsně opřed válkou. Během válečných let byl téměř úplně zničen. Nyní má 30.000 zaměstnanců, kteří vyrábějí 240 kusů kombajnů denně. Ve večerním koncertu, který se konal v kulturním domě, připadla na nás prvá polovina programu. Po nadšeném přijetí byla nám v hledišti vyhražena čestná místa, abychom zhlédli program členů klubu traktorového závodu. Nejvíc nás zaujaly ruské tance v pestrých národních krojích a živelné a temperamentní tance donských kozáků. Závěr večera vyvrcholil našim pozváním na jeviště mezi baletní skupinu děvčat a kozáků, kde byl po krátkém proslovu každý z nás obdarován. Jako dar kozáků našemu souboru jsme dostali historickou uniformu kozáka i s čepicí. Obtíženi bohatými dojmy dnešního dne odcházíme spát, zatímco někteří vychutnávají až do dna zbytek dne krátkou procházkou k temnému Donu. Ráno nás zastihuje osvěžené a zvědavé na prohlídku města, na kterém v rozlehlých tržnicích a v přilehlých prostorách lze koupit snad všechny druhy zboží. Toho je nadbytek a koupěchtivých též. Své stánky má zde vyložen státní obchod i obyvatelé z okolních vesnic, kteří nabízejí své přebytky.
Obětavý vedoucí zájezdu, pověřenec sovětské ústřední rady odborů se pravděpodobně doslechl o naši touze projet se po Donu rychlolodí se vzduchovým polštářem. Po obědě nás odvádí do přístavu, kde nasedáme do připravené lodice a již ujíždíme do nedohledných rovin, kde se nám otevírá typické panorama, které inspirovalo spisovatele Šolochova k jeho známému románu. Večerní koncert v domě armády byl další stránkou úspěchů před naplněným hledištěm. Krásná váza a veliký květinový koš nám byl milou odměnou a poslední tečkou pobytu na sovětském jihu.
Ve středu 19. května jsme v poledne připraveni na letišti zdolat vzdálenost přes 1.600 km, která nás děli od cíle naší cesty – od slavného Leningradu. Iljušin nás pohltil včetně dalších asi 30 cestujících. Startujeme a nabíráme kurs na sever. Je krásný, slunečný den a jen kupy mraků pod námi nám připomínají, že jsme ve výši 9.000 metrů, kde je mráz kolem 40°C. Za 3 hodiny nás již naši průvodci upozorňují na lesknoucí se vody Baltu a na konečný cíl dnešní cesty. Počasí nás nevítá příliš vřele. Je zde chladno, od moře vadne studený vítr a ani drobný déšť nepřidá příliš hřejivou náladu. Je dokonale cítit stovky kilometrů, které jsme za sebou zanechali z Rostova. Nic však namůže pokazit mocný dojem. Minulost a přítomnost se tu střetává na každém kroku. Bylo by potřeba samostatného seriálu článků k popsání všech historických krás a svědků bohaté přítomnosti. Bohatství stavitelských a uměleckých památek, nezapomenutelná panorama na březích Něvy, Státní galerie Ermitáž, metro, letní sídlo carské rodiny – Petrodvorce, Smolný, Zimní palác, historická místa revoluce, utrpení a heroismus obyvatel za druhé světové války. Mohutný rozmach a kypící život velkoměsta dneška s mocnými zážitky tří koncertů, to všechno jsou dojmy, které se trvale vryjí v paměť všem, kdož stanuli v tomto téměř čtyřmilionovém městě, kterému byl propůjčen mimo jiné čestný název „město hrdina“.
Cesta vlakem do Moskvy a o tři dny později letadlem do Prahy je již jen odleskem všech hlubokých dojmů, poznatků i zkušeností, které jsme získali během třítýdenního pobytu v SSSR, kde jsme jako první amatérský soubor šířili slávu české muziky a důstojně reprezentovali největší českou automobilku a značku Škoda.
Pro závodní časopis Ventil – Karel Pouč – 28. června 1965
Rozsáhlý soubor článků Karla Pouče „Naše dechovka v Sovětském svazu“ vyšel v deseti číslech závodního časopisu Ventil v době od 28. června do 11. září roku 1965.
Většinu našeho putování rozepisuje pan Pouč podrobně, zavedlo mne to do doby před 57mi lety tak věrně, že jsem si téměř připadal, že znovu tento čas prožívám. Jak však nyní zjišťuji, pro rozsah v Moskvě po příletu a v městech na jihu Sovětského svazu již asi nezbylo mnoho místa na poslední část – Leningrad a následující návrat do Moskvy. Chtěl bych to proto prvořadě doplnit a následně se věnovat i svým postřehům a pocitům z této „velké cesty“.
Do Leningradu jsme přiletěli pozdě odpoledne 19. května. Počasí se zde vrátilo opět do chladu (rána -2°C, přes den 10 – 15°C). Přijeli jsme do údobí „bílých nocí“, takže ještě kolem 23. hodiny je zde pouze šero. Ubytováni jsme v moderním hotelu „ZARJA“, který společně s charkovským „INTURISTEM“ byly nejhezčí – pokoje pro dva se vším příslušenstvím.
20. května dopoledne jsme absolvovali zkoušku orchestru, poté následovala prohlídka města, jeho pamětihodnosti – galerie Ermitáž, Zimní palác, pověstný křižník AURORA. Odpoledne bylo volno, navštívili jsme Finský záliv, nedaleko bájného KRONŠTATU a večer první leningradský koncert v Domě kultury.
21. května v pátek jsme absolvovali tradiční návštěvu a prohlídku závodu (sám po těch létech nemám v podvědomí, co se zde vyrábělo). Součástí návštěvy byl i tradiční koncert přímo v závodě.
Odpoledne bylo volno – část muzikantů (sportovci) využili k návštěvě fotbalového utkání na místním obrovském stadionu, část navštívila koncert Big-bandu Olega Lundstrema – nejznámější sovětský orchestr jazzové – swingové hudby. Tento koncert jsem navštívil i já a byl jsem navýsost spokojen. Nečekal jsem, že se v SSSR s takovýmto orchestrem a hudbou potkám. Večer jsme ještě navštívili divadlo, kde byl na programu balet Arama Chačaturjana „Spartakus“.
22. května v sobotu jsme se přesunuli autobusy do letního sídla carské rodiny – Petrodvorců, které jsou kopií pařížských Versailles. Večer velké rozloučení, recepce s množstvím přípitků, poté přesun na nádraží a ve 23.55 hod. odjezd lůžkovým vlakem – rychlíkem do Moskvy.
Zde se nám také dostalo nečekané pocty od našeho dirigenta Františka Holuba. Člověk jinak asketický, který běžně neuměl pochválit, při jednom přípitku prohlásil: „Vojáci, odvedli jste v posledních týdnech výbornou práci, děkuji vám !“ Něco takového jsme slyšeli poprvé. Téměř jsme slyšeli i tu ránu, jak z něj spadla ta tíha zodpovědnosti k tomuto zájezdu. Následně se to projevilo i trochu jinak – o tom však píši v samostatné kapitole.
23. května – neděle. Po příjezdu vlakem v dopoledních hodinách opětné ubytování v původním hotelu „JUŽNAJA“ a zasloužený odpočinek.
24. května – pondělí: Rudé náměstí a prohlídka Mauzolea V.I. Lenina. Jako V.I.P. jsme byli zařazeni do nekonečné fronty asi 100 metrů před vlastní vchod do mauzolea, takže čekání bylo cca 30 minut. Zbytek ještě osobní volno pro poslední nákupy v obchodním domě GUM.
Večer závěrečný koncert a recepce na rozloučenou.
25. května – úterý. Zabalit, přesun autobusy na mezinárodní letiště Šerementěvo, rozloučení s našimi sovětskými průvodci a TU 104 nás již očekává. Jsme v létání již staří mazáci, tentokráte letíme se sovětskou posádkou, takže se podává kaviár a šampaňské. Vytahujeme menší nástroje, které jsme si vzali na palubu a již se rozezní české polky a valčíky. Na palubě s námi jedou i reportéři Čs. rozhlasu, kteří pořizují pohotovostně nahrávku ve výšce 8.000 metrů a tu vysílá ještě téhož dne československý rozhlas jako „Pozdrav škodovácké dechovky z oblak“.
A to je i symbolický závěr našeho velkého putování po Sovětském svazu v roce 1965.
Pro škodováckou dechovku to byla ještě doba kamenná (možná bronzová). Zkušebna byla ještě původní někdy z konce 40. let minulého století v hospodě „U Jandejsků“ na křižovatce dnešních ulic Václava Klementa a Laurinovy – přímo naproti hotelu Bičík a správní budově Škoda auto. Z původního tanečního sálu hospody byla zřízena zkušebna hudeb Závodního klubu ROH automobilky. Topilo se zde velkými kamny na uhlí, takže všude plno prachu. K této velké místnosti byla ještě jedna menší – sklad nástrojů. Výhodou byly dveře přímo do šenku, kde se točilo nejen dobré pivo, ale na kamnech ve velkém hrnci byla nikdy nekončící „držková“, což byla vždy zlatá tečka po zkoušce.
Muzikanti dechovky se rekrutovali téměř výhradně ze zaměstnanců závodu a z muzikantů města Mladé Boleslavi a jeho nejbližšího okolí. Pouze muzikanti z nedaleké Dobrovice již byli trvalými členy souboru. V té době jsme měli jediného dirigenta – Františka Holuba, který se staral o hudbu plným srdcem a nasazením, jakož i o notový archiv. Již delší dobu byl naším uměleckým vedoucím, spíše poradcem, hlavní inspektor vojenských hudeb Ministerstva národní obrany pplk.. Hynek Sluka. V této době již dechovka pravidelně zajížděla na zájezdy do NDR, v roce 1963 dokonce první zájezd za „železnou oponu“ na ples našich krajanů do Vídně. O hudebníky nebyla nouze; počet v té době odhaduji na 60 – 65 hráčů. Kolik se jich zúčastnilo cesty do SSSR pouze odhaduji. Doba však byla této činnosti příznivá; odbory a „strana“ byly často více, než hospodářské a technické ředitelství jednotlivých podniků a závodů, takže stačil „befel z vyšších míst“ a vše se točilo kolem rozkazu – tj. uvolnění hráčů ze zaměstnání a refundace jejich platů v době reprezentace.
Dnes mi nejde na rozum, jak jsme mohli během necelých 14ti dnů sestavit, připravit a nacvičit několik programů pro tak rozsáhlé turné. Faktem je, že orchestrální aranže té doby nedosahovaly náročnosti skladeb dnešního repertoáru. Z dobového záznamu pana Pouče je zřejmé, že program vždy začínal některým velkým pochodem, jako např. „Ať žije Moskva“, „Spartakus“. Z klasiky to byl Dvořákův „Slovanský tanec č. 10“, „Slavnostní předehra C dur“ Bedřicha Smetany, „Večer na moři“ Franze Schuberta, možná další. Z populáru je zmiňována „Pijácká – Chianti Song (Lied)“ od anonymního autora. Z moderní tvorby jsme nově měli v repertoáru baletní hudbu „Proměny“ od Jaroslava Ježka, která slavila vždy velké úspěchy. Ale značnou část programu tvořily doma i v cizině žádané pochody Františka Kmocha.
Pouze noticka ke „kvalitě kultury“ našich vrcholných představitelů: Na hlavním mezinárodním koncertu v Moskvě ve Sloupové síni dne 6. května jsme měli v programu i Ježkovy „Proměny“, které byly moderní, náročné a na koncertech velmi žádané. Po koncertě si zavolal náš tehdejší velvyslanec v SSSR soudruh Fierlinger na kobereček naše vedení a zde jsme dostaly kapky za „divočinu“, kterou jsme hráli. Na naši obranu, že se jedná o baletní hudbu našeho známého a vynikajícího skladatele Jaroslava Ježka prohlásil, že sovětští posluchači nejsou na tyto „moderny“ zvědaví. Na koncertech, kde náš „velvyslanec“ nebyl, byly „Proměny“ vždy zlatým hřebem vystoupení.
Bylo několik akcí, kdy jsme museli orchestr rozdělit a ještě jsme museli program odehrát. Dnes pouze přemýšlím, jak jsme to zvládli.
Stejně tak náročnost programu – museli jsme absolvovat návštěvy závodů, zde zahrát a ještě se připravit ve velký oficiální koncert v tom, kterém městě. I vzdálenosti jsou v trochu jiném měřítku – „něskolko verst“ do Sokolova se proměnilo v desítky kilometrů vzdálené místo.
Nebylo vše růžové – vypuklo i několik „povstání“, kdy náš výbor a dirigent odmítli nařízený program „družby“ a vyvzdorovaný čas jsme věnovali zkoušce orchestru i osobnímu odpočinku.
O náročnosti zájezdu svědčí i fakt, že na příklad při přeletu z Oděsy do Rostova na Donu, jsme na letiště v Rostově dosedli v 17 hodin. Přivítání na letišti, honem se ubytovat do hotelu a již ve 20 hodin začíná koncert v Kulturním domě železničářů. Mnozí z hráčů měli ještě zalehlé uši z letu a již zněly první tóny programu.
Letecká doprava – kapitola sama pro sebe. Zatímco v USA konstruovali a vyráběli odděleně letadla vojenská a civilní, v SSSR se vyvíjela a vyráběla prvořadě letadla vojenská a když již nebyla perspektivní, přestavěla se na verze dopravní. Tak tomu bylo u proudového TU-104B pro 100 cestujících, který byl nasazován na delších mezinárodních trasách, tak u turbovrtulového čtyřmotorového An-10A Ukrajina, rovněž pro 100 cestujících. Pro oba typy byla charakteristická prosklená příď trupu pro navigátora. Do Antonova se nastupovalo přímo z plochy letiště, byla to taková nízká kachna se zvedajícím se trupem k zádi. Zde bylo původně ve vojenské verzi zadní střeliště, ze kterého se pro civilní verzi upravil salonek asi pro 6 osob, sedadla do půlkruhu kolem stolku. Tento salonek vždy okupovali naši karbaníci, kteří zde měli své eldorádo. Nejdelší vnitrostátní let v SSSR (Rostov – Leningrad) jsme absolvovali ve čtyřmotorovém turbovrtulovém letadle Il-18 pro 120 osob. Tato letadla dlouhá léta létala i ve službách ČSA. Jeden z nich po vyřazení Il-18D „Poděbrady“ slouží jako restaurace u dálnice D10 nedaleko Bakova nad Jizerou.
Ještě poznámka ke kapitánovi Bílkovi, který velel letu TU-104 z Prahy do Moskvy – někteří z našich spoluhráčů jej znali z doby studií v Mladé Boleslavi. Mnozí to již nevědí, ale v té době byla boleslavská průmyslová škola nejen strojní a automobilová, ale i letecká, na které vystudovalo mnoho našich dobrých pilotů. Následně v armádě byl velitelem vojenského letiště v Žatci (někteří z mých současných kamarádů pod nim sloužili) a poté (jak to bylo zvykem) jako zkušený pilot přešel do služeb ČSA.
Každý účastník zájezdu obdržel od pořadatelů neočekávané kapesné ve výši 75 rublů, což v té době byl v SSSR průměrný měsíční plat. Většina z nás si za tyto peníze nakoupila kvalitní fotoaparáty za 38 rublů, nebo tranzistorová rádia za 35 rublů.
Postaráno o nás bylo i tím, že v každém hotelovém pokoji, kde jsme se ubytovali, na nás čekal dopisní papír, ofrankované obálky a ofrankované místní pohledy, abychom mohli podat domů zprávy svým rodinám.
Zájezd byl náročný nejen na soustředění při koncertech, ale i na naše žaludky a játra při každém přivítání, družbě a loučení. Ještě večer po příletu do Moskvy na letišti Šerementěvo byla v letištní restauraci recepce, kde na každém stolku se čtyřmi místy byla pro přípitek připravena lahev Stoličné vodky. Přípitek = 1 stakan = 100 ml (1 deci). Připomínám, že náš běžný „velký frťan“ je 50 ml (dnes, když se inteligentně okrádá, tak pouze 40 ml za stejnou cenu).
Téměř každý z nás měl „svůj den“, kdy množství vodky zdolalo, nebo zdemolovalo jeho vědomí a organismus. Mně osobně a řadě dalších (třeba Láďa Hanuš) se to stalo při loučení v Charkově, kde nás hostili tzv. „Gorilkou“, což je ukrajinská specialita – vodka s naloženou pálivou červenou papričkou. V pozdních večerních hodinách jsme se chovali po chodbách hotelu i na recepci poněkud divoce – podrobnosti raději vynechám.
V Oděse se do podobné situace dostal Pepík Balda a další, kteří druhý den při vyjížďce na moře trávili téměř celou cestu v předklonu přes zábradlí lodi. Já si to zde naopak vychutnával – společně s Jirkou Kloučkem jsme na palubě popíjeli gruzínský (nebo arménský) koňak. Můj vlastní otec se trochu opovržlivě na nás díval, jak nám chutná (mám ilustrační foto).
Ještě k recepci v Oděse – po jejím ukončení jsme šli k Potěmkinovým schodům, kde Vašek Kočí odtroubil nádhernou večerku. Zde v Oděse jsme se také najedli nejvíce kaviáru – ten byl červený i černý v mísách na stole a do misek jsme jej přendávali polévkovou lžicí.
Recepce na rozloučenou v Leningradě zmohla i našeho dirigenta – pana Františka Holuba, kterého jsme nikdy neviděli „v náladě“. Zde však spadla jeho tíha zodpovědnosti za celý orchestr a tak se stalo, že pár „stakanů“ vodky či koňaku jej přivedlo do stavu, kdy byl do vlaku přenesen a zde se mu podařilo cestou do Moskvy ze své „opice“ vyspat. V Moskvě to byl již opět náš starý známy a přísný dirigent.
V Sovětském svazu neznali v té době (nevím, jak dnes) naše „hospody“. Rusové v té době nebyli vyznavači piva (většina piva se dovážela z Polska). Místo piva se zde pil (snad i dnes pije) „chlebnyj kvas“, který se prodával přímo na ulici. Ochutnal jsem jednou a již tuto dobrotu ani nemusím. Běžní Rusové nepijí ani moc vína – jejich doménou je tvrdý alkohol – vodka. Sejdou se dva žízniví na ulici, ukáží si vzájemně dvěma prsty (pověstné V – jako, že jdou ve dvou), složí se na flašku vodky (3 ruble), kterou potom konzumují na lavičce v parku.
Restaurace sloužily pouze domácí vyvolené vrstvě a cizincům pro stravování (samotné pití se zde neprodávalo). Stravování bylo na úrovni – předkrm, v poledne polévka a hlavní chod – většinou tzv. „landět“, což je steak hovězí nebo vepřový. Ten se zdál některým našim starším kolegům nejedlý – vadilo jim, že byl většinou krvavý.
Samostatnou kapitolou byly pokladní, které s bravurou ovládali „ščot“ – kuličkové počítadlo, které v té době sloužilo jako dnešní elektronické pokladny.
Recepce, které nás provázely, měly pochopitelně i jiný rituál. Množství studených i teplých pokrmů, včetně sladkých moučníků. Málokdy chyběl kaviár a pilo se samozřejmě šampaňské, nebo častěji tvrdý alkohol – vodka a koňaky.
Spoustu informací, které jsme netušili, jsme dostali od naší průvodkyně Ziny – „mladší inženýrky“ továrny ZIL (její otec zde pracoval jako „starší inženýr“), která byla milá, inteligentní a otevřená:
• V SSSR byly v té době již kostely plné – Rusové jsou pravoslavní věřící, stejně jako muslimská část obyvatel vyznává korán a mešity. Zákazy nedodržují a kostely i mešity navštěvují.
• Mezi Leningradem a Moskvou je rivalství. Leningraďané považují Moskvu za méně kulturní „východ“. Zatímco v Moskvě se pije vodka, na důkaz toho, že Leningrad patří do Evropy se zde pije koňak (ať již gruzínský, nebo arménský, někdy i francouzský).
• Na ulicích a parcích jako metařky, uklízečky a zahradnice pracují výhradně ženy. Čistota je zde opravdu vzorná, parky nádherně upravené. Stejně tak ženy v hotelích a restauracích jako obsluha, recepční i pokladní. Veřejnou dopravou jsme nejezdili, ale i zde je to doména žen (řidičky i průvodčí). Muži pracují v továrnách a slouží v armádě.
• Musel jsem navštívit zemi, kde „zítra již znamená včera“ a kde údajně se vše dělá pro člověka, abych se setkal s prvními žebráky, které jsem znal od nás pouze z doby dětství a z vyprávění rodičů (což se však změnilo po „sametové revoluci“).
Mohl jsem být účastníkem zájezdu, který byl poznamenán dobou, ve které jsme žili a který se již nemůže pro amatérský orchestr opakovat. Prožili jsme spoustu krásných zážitků, ale i poznání, které jsme do této doby neznali. Orchestr byl v té době (i vzhledem k rozličnosti věku – já osobně jsem byl „mlaďoch“) soudržný celek, na který bylo spolehnutí – žádné drama se nekonalo – svoji práci – hudební výkon jsme odvedli k plné spokojenosti pořadatelů i našeho vnitřního svědomí. „Ponorková nemoc“ se sice občas opatrně ozvala, ale pro množství práce na ni nezbyl čas. Nehráli jsme pouze pro posluchače na podiích, ale každou chvíli i pro sebe – v autobuse, ve vlaku, na lodi na moři i na rychlolodi – Raketě na Donu a při návratu i v letadle. Dělali jsme si legraci, že jsme ještě nehráli v ponorce. Tahouny této hudby (zpaměti) byli hlavně spoluhráči z Dobrovice. Jejich polky i valčíky, přechody stupnic – to bylo úžasné a perfektní. Jak jsem však zjistil následně v 70. a 80. létech minulého století – obdobně se odreagovávali i hráči České filharmonie při svých dlouhých zájezdech, třeba do Japonska, nebo Ameriky. Jejich „Dechovka ve fraku“ byla v těch létech zajímavým pořadem České televize.
Repertoár – na tehdejší dobu náročný, ale se současným koncertním repertoárem se dá těžko srovnávat. Jenom noticka z jedné části vyprávění kolegy Pouče – koncert v Oděse: Spolupráce mezi orchestrem a posluchači byla výborná (bylo zde mnoho českých studentů v námořní akademii). Ti nám posílali lístečky s přáním té – které skladby. Také se zde objevila „Vltava“. Pan Pouč píše, že jsme nevěděli, zda „Vltava“ ze Smetanova cyklu „Má vlast“, nebo píseň „Vltavo – Vltavo“ od Karla Hašlera. Smetanovu „Vltavu“ jsme v té době považovali v dechovém orchestru za neproveditelnou. No – a uplynulo 54 let a symfonická báseň „Vltava“ je v našem repertoáru. Stejně jako třeba Dvořákova symfonie „Novosvětská„ árie „Rusalky“ ze stejnojmenné opery , Ravelovo „Bolero“, ale i Gershwinova „Rhapsody in Blue“, nebo „Slavnostní předehra“ Dmitrije Šostakoviče. Na původní „českou dechovku“ však ani dnes nezapomínáme. Závěrečná polka Jaromíra Vejvody „Ještě tu poslední“, která zazněla na našem výročním koncertu v říjnu loňského roku k výročí 80. let orchestru, je toho dokladem. Jsem rád, že jsem se dožil i této éry Podnikového dechového orchestru ŠKODA-AUTO, i když náš akční rádius se zmenšil na pár desítek kilometrů.
Mladá Boleslav 15. června 2022 – Miroslav Čuban